Kdy je trans člověk pro společnost „dost opravdový“? Nový dokument ČT o operacích ukazuje, jak těžko se zbavujeme starých předsudků
Na první pohled se může zdát, že Česká televize otevřela důležité téma. Díl pořadu Rozpleteno s názvem Den poté se ptá, zda lidem, kteří prošli změnou pohlaví, tato změna přinesla to, co od ní očekávali. ČT zároveň uvádí, že počet lidí, kteří si změnili pohlaví, se za deset let zvýšil více než čtyřnásobně.
To je samo o sobě legitimní otázka. Veřejnoprávní televize má právo ptát se na těžká témata. Má právo ukazovat i nejistotu, bolest, zklamání nebo ambivalenci. Trans lidé nejsou povinni vystupovat jen v pozitivních příbězích o přijetí, odvaze a šťastném konci. Jejich životy jsou stejně složité jako životy kohokoli jiného.
Jenže problém nastává ve chvíli, kdy se celý příběh začne odvíjet hlavně od chirurgického zákroku. Jako by tranzice byla především cesta k operaci. Jako by „den poté“ nastával až po zásahu do těla. A jako by odpověď na otázku, kdo je muž a kdo žena, ležela především mezi nohama.
Česká televize na dotaz LUI uvedla, že výběr respondentů, kteří absolvovali chirurgické zákroky, vycházel z dramaturgického záměru pořadu. „Všichni účinkující v díle Den poté byli v době natáčení již několik let po tranzici. Pořad tak nabídl vhled do života lidí, kteří mohou s odstupem hodnotit svou zkušenost a popsat, jak se jim v nové životní situaci žije,“ uvedla pro LUI ČT.
Televize zároveň doplnila, že lidé, kteří prošli tranzicí bez chirurgických zákroků, podle ní zatím v Česku nemají „v této podobě srovnatelně dlouhou zkušenost“. Právě název Den poté měl podle ČT odkazovat k pohledu s časovým odstupem. Jenže tím se znovu vrací základní otázka: proč má být „den poté“ spojován hlavně s operací, a ne prostě se životem po tranzici?
Operace není maturita z opravdovosti
Česká společnost má za sebou dlouhé období, kdy se trans lidem fakticky říkalo: pokud chcete, aby vás stát uznal, musíte podstoupit nevratný zásah do těla. Úřední změna pohlaví byla spojena s chirurgickým zákrokem, sterilizací a přeměnou pohlavních orgánů. Ústavní soud tuto podmínku v roce 2024 zrušil, protože ji označil za rozpor s ochranou tělesné integrity, osobní autonomie a lidské důstojnosti.
Tohle není nějaký drobný právní detail. Stát se konečně začal vzdalovat logice, podle které se identita člověka ověřuje skalpelem. A právě proto působí tak nešťastně, pokud veřejnoprávní dokument v roce 2026 opět staví do středu vyprávění hlavně operaci.
Ne proto, že by se o operacích nemělo mluvit. Samozřejmě že mělo. Pro mnoho trans lidí jsou medicínské zákroky zásadní, úlevné a životně důležité. Někomu pomohou konečně se cítit dobře ve vlastním těle. Někomu umožní fungovat bez každodenního tlaku dysforie. Někomu skutečně změní život k lepšímu.
Jenže operace nesmí být líčena jako maturita z opravdovosti. Jako zkouška, po jejímž složení se z člověka konečně stává „skutečný“ muž nebo „skutečná“ žena. Protože pak se mimo obraz okamžitě dostávají všichni, kteří operaci nechtějí, nemohou ji podstoupit, bojí se jejích rizik, nemají k ní přístup, nebo ji jednoduše nepotřebují k tomu, aby věděli, kým jsou.
Jarka Brokešová není neutrální hlas trans zkušenosti
Zvlášť problematický je výběr Jarky Brokešové jako jedné z výrazných tváří dokumentu. Ne, že by neměla právo mluvit o svém životě. Má. Její zkušenost je legitimní, stejně jako zkušenost jakékoli jiné trans ženy. Problém je v tom, že Brokešová není neutrální reprezentantka trans zkušenosti, ale dlouhodobě kontroverzní veřejná postava, která se ostře vymezuje vůči části trans komunity, nebinárním lidem i zastřešujícímu pojmu transgender.
Ve veřejném prostoru už dříve zazněly její výroky, v nichž odmítala být spojována s pojmem transgender a velmi tvrdě se vymezovala vůči nebinárním lidem i části trans aktivismu. LUI například v roce 2024 upozornil na její vystupování v talk show Miloše Knora a citoval její slova, že nechce spadat „mezi psychicky narušené, nebinární a některé úchyláky“.
To je důležité zmínit. Samozřejmě nechceme paní Brokešovou osobně pranýřovat, a ani říkat, že by neměl zaznít její názor. Ale pokud tvůrci veřejnoprávního dokumentu vyberou takto vyhraněný hlas, měli by divákovi jasně vysvětlit, že nejde o obecný hlas trans lidí. Jde o hlas člověka, který sám sebe vymezuje proti části komunity a podporuje velmi úzké, chirurgicky podmíněné chápání trans identity.
K výběru Jarky Brokešové Česká televize uvedla, že respondentku si do dílu vybral režisér. „Česká televize nevychází z předpokladu, že by měla účast respondentů posuzovat podle toho, zda jsou částí veřejnosti nebo určité komunity vnímáni jako kontroverzní. V demokratické společnosti má každý právo na vlastní zkušenost i názor,“ uvedla pro LUI ČT.
To je samo o sobě legitimní. Problém ale není v tom, že Brokešová dostala prostor. Problém je v tom, zda byl její hlas dostatečně zasazen do kontextu. Pokud v dokumentu vystupuje člověk, který se dlouhodobě vymezuje vůči části trans komunity, nebinárním lidem i samotnému pojmu transgender, divák by měl vědět, že nejde o obecný hlas trans lidí, ale o výrazně vyhraněnou pozici.
Osobní zkušenost není argument proti ostatním
Je naprosto legitimní, pokud se Petra, další respondentka z pořadu, nechce označovat jako „trans žena“ a přeje si být vnímána jednoduše jako žena. Stejně legitimní je i to, že Jarka Brokešová svou tranzici prožívá jako jednoznačně binární příběh, který pro ni završil chirurgický zákrok. A stejně tak je pochopitelné, pokud Edward vnímá operaci genitálu jako zásadní potvrzení vlastního mužství.
To všechno jsou osobní zkušenosti. A osobní zkušenost má být respektována.
Jenže osobní zkušenost přestává být jen osobní ve chvíli, kdy se začne používat jako měřítko pro ostatní. Když někdo říká: „Já jsem potřeboval operaci, a proto ji musí potřebovat každý.“ Nebo: „Já nechci být součástí queer komunity, a proto je ta komunita směšná.“ Nebo: „Já chápu mužství a ženství binárně, a proto všichni ostatní jen matou společnost.“
Tady se z vlastního života vyrábí norma. A kdo se do ní nevejde, je najednou méně skutečný, méně srozumitelný, méně přijatelný. Veřejnoprávní pořad by měl takové momenty umět zasadit do kontextu. Měl by říct: ano, takhle to někdo prožívá. Ale jiní trans lidé to prožívají jinak. A jejich identita není méně platná jen proto, že jejich cesta nevede přes stejnou operační diagnózu, stejnou komisi a stejný zákrok.
Faloplastika není zázračná tečka za tranzicí
Zvlášť citlivá je část týkající se faloplastiky. Pokud dokument pracuje s příběhem trans muže, u něhož operace genitálu vystupuje jako zásadní moment, měl by zároveň velmi poctivě vysvětlit, co faloplastika v českém prostředí reálně znamená.
A tady už nejde o slovíčka, jde i o diváckou představu. Pokud se faloplastika ukáže jako symbolické završení mužství, aniž by zazněly její limity, rizika a funkční výsledky, může to být zavádějící.
Organizace Transparent ve svém textu o faloplastice a metoidioplastice upozorňuje, že informace o těchto zákrocích jsou v Česku obtížně dostupné a že výsledky zde podle organizace často nebývají uspokojivé ani z funkčního, ani z estetického hlediska. U faloplastiky se v Česku podle Transparentu většinou provádí pouze první fáze, přičemž vzniklý neofalus neumožňuje močení ve stoje, erekci ani penetrativní sex.
Tohle by v dokumentu, který se zabývá „dnem poté“, nemělo chybět. Protože den poté není jen dojemná chvíle, kdy se člověk probudí po operaci a má pocit, že se konečně něco uzavřelo. Den poté jsou také komplikace, jizvy, limity, další fáze, nejistota, funkčnost, intimita, stud, radost i zklamání. Den poté je reálný život, ne symbolická filmová tečka.
A pokud se o tom nemluví, pak dokument divákovi nenabízí realitu, ale obraz. Obraz, v němž operace vypadá jako jasná cesta k plnohodnotnému mužství. Jenže pro mnoho lidí tak jednoduchá není.
A co ti, kteří operaci podstoupit nemohou?
Na celé věci je nejbolestivější, jak necitlivě může takové rámování dopadnout na lidi, kteří do chirurgického ideálu nezapadají.
Co člověk, který má zdravotní kontraindikaci? Co člověk, pro kterého je operace příliš riziková? Co člověk, který se bojí komplikací, ztráty citlivosti nebo neuspokojivého výsledku? Co člověk, který nechce podstoupit zákrok jen proto, aby jeho identitu brali vážně ostatní? Co nebinární člověk? Co trans muž, který nechce faloplastiku? Co trans žena, která nechce vaginoplastiku? Co člověk, který se v těle naučil fungovat jinak a jeho největší problém nejsou genitálie, ale okolí, které mu odmítá říkat správným jménem?
Ti všichni v podobném vyprávění snadno vypadají jako nedokončení. Jako lidé na půli cesty. Jako někdo, kdo ještě neudělal poslední krok. Jenže to je přesně logika, od které se civilizovaná debata o trans lidech snaží odejít. Trans člověk není nehotový člověk do chvíle, než projde operací. Není to polotovar čekající na chirurgické potvrzení. A jeho tělo není veřejný důkazní materiál.
Starý jazyk dělá starý svět
Další problém je jazyk. Už samotné rámování přes „poruchy pohlavní identity“ působí jako ozvěna doby, kdy se trans lidé popisovali především jako diagnóza. Přitom Světová zdravotnická organizace v MKN-11 přesunula genderový nesoulad mimo kapitolu duševních poruch do oblasti sexuálního zdraví.
Ano, český systém, zdravotnictví i legislativa se mění pomalu. Ano, v odborné praxi se stále používají termíny, které znějí zastarale. Ale právě veřejnoprávní médium by mělo umět divákovi vysvětlit, že jazyk není neutrální. Když člověka stále popisujeme jako poruchu, divák si ho jako poruchu také snáze představí.
A když k tomu přidáme obraz operace jako vstupenky do „skutečného“ mužství nebo ženství, dostáváme velmi starý příběh v novém televizním balení.
Čtyřnásobný nárůst není automaticky panika
Díl pracuje také s údajem, že počet lidí, kteří si změnili pohlaví, za deset let výrazně vzrostl. To je informace, která může v divákovi vyvolat obavu: proč jich najednou tolik přibývá? Co se děje? Je to móda? Sociální sítě? Aktivismus? Selhání rodičů? Selhání lékařů?
Právě proto by takový údaj potřeboval velmi opatrné vysvětlení. Nárůst diagnóz nebo žádostí totiž nemusí znamenat, že se „najednou objevilo“ více trans lidí. Může znamenat, že více lidí ví, kam se obrátit. Že se méně bojí.
Když přibývá lidí, kteří vyhledají psychologickou pomoc, také to automaticky neznamená, že psychické potíže vynalezl TikTok. Často to znamená, že se o nich konečně mluví. U trans lidí je to podobné. Číslo samo o sobě není argument. Argument z něj dělá až kontext. A pokud kontext chybí, zůstává jen náznak paniky.
Veřejnoprávní televize nemá jen ukazovat, ale také vysvětlovat
Česká televize nemusí být aktivistická. Nemusí trans téma zpracovat tak, aby s ním byli spokojeni všichni. To se ostatně nestane nikdy. Má ale povinnost nebýt líná v kontextu.
Nestačí postavit vedle sebe několik silných osobních příběhů a nechat diváka, ať si udělá názor. U tématu, které je tak zatížené předsudky, politizací a neznalostí, je samotný výběr hlasů už interpretace. Střih je interpretace. Anotace je interpretace. Otázka „přinesla změna to, co očekávali?“ je interpretace. A pokud se do středu postaví lidé, kteří podporují představu, že opravdová tranzice je hlavně ta chirurgická, vzniká velmi konkrétní sdělení.
Možná nezamýšlené. Ale o to účinnější. Divák, který o trans lidech moc neví, si z takového dokumentu může odnést jednoduchou větu: ti normální chtějí operaci, ti divní ne. A to je přesně rozdělení, které je vůči trans lidem kruté.
Nejde o to umlčet jiné zkušenosti
Bylo by snadné tento komentář shodit s tím, že kritici chtějí umlčet trans lidi, kteří mají jiný názor než „komunita“. Jenže o to nejde. Naopak. I konzervativní trans lidé mají právo mluvit. I lidé, kteří nesnášejí pojem transgender, mají právo říct, jak se cítí. I lidé, kteří považují operaci za nezbytnou pro vlastní identitu, mají právo popsat svou cestu.
Ale právo mluvit neznamená právo stát se bez kontextu měřítkem pro všechny ostatní. Pokud dokument ukazuje Jarku Brokešovou, měl by zároveň říct, že jde o osobu v rámci trans debaty kontroverzní. Pokud ukazuje lidi, pro které byla operace zásadní, měl by dát prostor i těm, pro které zásadní není. Pokud mluví o faloplastice, měl by mluvit i o jejích limitech. Pokud nechá zaznít stesky po starém systému povinných kastrací, měl by stejně důrazně připomenout, že tento systém byl protiústavní a ponižující. Bez toho nejde o vyváženost, ale o jednostrannost převlečenou za lidský příběh.
---
Poznámka redakce: Článek byl po vydání aktualizován a doplněn o vyjádření České televize k dramaturgii pořadu a výběru respondentů.
