Nová duhová mapa Evropy ukazuje, kde se LGBT+ lidem žije nejlépe. Proč Česko pořád zůstává jen na půli cesty?

Rainbow Map od organizace ILGA-Europe porovnává 49 evropských zemí podle toho, jak jejich zákony a veřejné politiky chrání lesby, gaye, bisexuální, trans a intersex lidi. Nejde tedy o anketu, kde se lidé cítí nejlépe na dovolené, ani o žebříček nejhezčích Pride průvodů. Mapa měří něco mnohem méně instagramového: právní realitu. Tedy zda stát chrání před diskriminací, uznává stejnopohlavní páry, řeší nenávistné projevy, umožňuje právní uznání genderu, chrání intersex děti, dává prostor občanské společnosti nebo zohledňuje LGBT+ lidi v azylové politice. ILGA-Europe uvádí, že data pro mapu i výroční přehled ověřuje více než 250 expertů z regionu, včetně aktivistů, právníků a specialistů na veřejné politiky.

Letošní vydání má přitom velmi silný příběh. Poprvé po deseti letech už na prvním místě není Malta. Sesadilo ji Španělsko, které se s výsledkem 89 % stalo evropským lídrem v právní ochraně LGBT+ lidí. Za ním následuje Malta s 88 %, Island s 86 % a poté Belgie a Dánsko, obě země se skóre 85 %. Na opačném konci žebříčku zůstávají Rusko a Ázerbájdžán se 2 % a Turecko s 5 %.

Španělsko ukazuje, že politika může být i nástrojem odvahy

Vzestup Španělska není podle ILGA-Europe náhoda ani kosmetická úprava v tabulce. Země podle organizace naplnila část závazků vyplývajících z trans a LGBT+ legislativy z roku 2023, přijala akční plány pro LGBT+ a trans práva, vytvořila nezávislý úřad pro rovné zacházení a zavedla plně funkční depatologizaci trans lidí ve zdravotnictví. Stát se tedy rozhodl, že queer život nebude problémem, který je potřeba trpět, ale realitou, kterou má právo chránit. 

To ale neznamená, že Španělsko je queer ráj bez konfliktů. Právě letošní mapa připomíná, že zákony jsou jedna věc a každodenní zkušenost druhá. ILGA-Europe ve své tiskové zprávě upozorňuje, že i ve Španělsku narůstají útoky na LGBT+ lidi a že dobré skóre na mapě automaticky neznamená pocit bezpečí v ulicích, ve škole, v rodině nebo na pracovišti. 

A v tom je letošní Rainbow Map možná nejzajímavější. Neříká jen, kde je situace dobrá a kde špatná. Ukazuje, že Evropa se v otázce LGBT+ práv nerozděluje jednoduše na „západní pokrok“ a „východní zaostalost“. Spíš se ukazuje, že práva nejsou samozřejmost ani v zemích, které se dlouho považovaly za bezpečné, moderní a tolerantní. Záleží na konkrétních vládách, soudech, zákonech i na tom, zda společnost dovolí, aby se z queer lidí znovu stal snadný politický terč.

Česko poskočilo, ale slavnostní fanfáry by byly předčasné

Česko v letošním žebříčku skončilo na 26. místě se skóre 37 %. Oproti předchozímu roku si polepšilo o čtyři příčky, což na první pohled vypadá jako dobrá zpráva. A do určité míry jí skutečně je. ILGA-Europe spojuje český posun hlavně se změnami v oblasti právního uznání genderu – V Česku je nyní možné změnit úřední údaj o pohlaví i bez podstoupení sterilizace.

To je zásadní, protože právě nucená sterilizace patřila dlouhá léta k nejproblematičtějším a nejkrutějším požadavkům českého systému. Pro mnoho trans lidí nešlo o administrativní detail, ale o rozhodování nad vlastním tělem, důstojností a budoucností. 

Zároveň je potřeba říct, že 37 % není výsledek, nad kterým by si Česko mohlo dát duhový dortík a tvářit se, že je hotovo. V evropském kontextu jsme někde ve druhé polovině žebříčku. Lepší skóre má nejen většina západoevropských zemí, ale také třeba Chorvatsko, Slovinsko, Černá Hora, Estonsko nebo Albánie. Naopak za Českem jsou mimo jiné Slovensko, Polsko, Maďarsko, Itálie, Bulharsko nebo Rumunsko. 

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock/ Se svolením

Partnerství ano, manželství stále ne

Jedním z nejviditelnějších českých paradoxů zůstává rodinné právo. Od ledna 2025 v Česku platí nová úprava stejnopohlavních partnerství. Původní návrh směřoval k manželství pro všechny, parlament ale nakonec reformu omezil na institut partnerství. Z názvu sice zmizelo slovo „registrované“ a partneři získali některá další práva, například v oblasti společného jmění nebo vdovských a vdoveckých důchodů, omezení ale dál zůstávají zejména u adopcí.

Právě proto ILGA-Europe mezi doporučeními pro Česko uvádí zavedení manželství pro stejnopohlavní páry. Vedle toho doporučuje také přístup k asistované reprodukci pro všechny jednotlivce a další reformu právního uznání genderu tak, aby zmizely zbývající problematické požadavky, včetně povinného rozvodu nebo zániku partnerství, a aby byl proces férový, transparentní a založený na sebeurčení. 

Zákony nejsou všechno. Ale bez nich se žije hůř

U podobných žebříčků se často objevuje námitka, že přece „na papíře“ nezáleží, protože důležitější je, jak se lidé chovají v běžném životě. Jenže právě u LGBT+ práv je papír často rozdílem mezi bezpečím a nejistotou. Zákon rozhoduje o tom, jestli můžete navštívit partnera v nemocnici, adoptovat dítě, změnit doklady bez zásahu do těla, bránit se diskriminaci v práci nebo dostat ochranu, když se stanete terčem nenávistného útoku.

Rainbow Map proto není abstraktní hra pro právníky. Je to mapa každodennosti. Za každým procentem se schovává konkrétní situace: gay pár, který řeší rodičovství; trans člověk, který nechce, aby mu doklady komplikovaly každý úřední kontakt; queer teenager, který ve škole slyší, že jeho existence je „ideologie“; intersex dítě, jehož tělo nemá být bez souhlasu upravováno podle představ dospělých.

ILGA-Europe ostatně u českého přehledu připomíná i dění ve školství a veřejné debatě. Zmiňuje například možnost, aby lidé po změně genderového údaje získali vysokoškolské diplomy odpovídající jejich aktuálním osobním údajům, ale také politické útoky na veřejnoprávní média nebo neziskové organizace, pokud se věnují LGBT+ tématům.

Evropa se nehýbe jedním směrem