Gay v maturitním testu z angličtiny pobouřil Jiřího Čunka. Z jedné poslechové úlohy udělal symbol „vymírání“ Česka
Maturity v Česku každoročně vyvolávají emoce. Jedni řeší příliš těžkou matematiku, druzí nesmyslné formulace v češtině, další nadávají na Cermat a na to, že studenti jsou pod obrovským tlakem kvůli několika hodinám testování. Letos se ale veřejná debata stočila směrem, která zní trochu skoro jako satira.
V centru pozornosti se totiž ocitl poslechový úkol z angličtiny. Žádný politický manifest. Žádná „výuka genderu“. Jen krátká situace mezi dvěma mladými lidmi, kde jeden z nich mluví o coming outu před rodiči. Pro většinu maturantů šlo o naprosto rutinní část testu, nad kterou pravděpodobně strávili méně než minutu. Prostě běžné cvičení na porozumění angličtině na úrovni B1.
Jenže pro senátora Jiří Čunka se z téhle jedné situace stal důkaz hlubokého společenského úpadku. Ve videu na Facebooku mluvil o „závažném problému“, o rodičích, kteří byli údajně zděšeni, a nakonec celou věc propojil s „vymíráním České republiky“. Z několika vět v maturitním poslechu se tak najednou stala skoro civilizační katastrofa. A člověk si při sledování toho výstupu nemohl pomoct — opravdu jsme ve fázi, kdy část politiků považuje existenci gayů za větší problém než realitu, ve které dnešní mladí lidé žijí?
Protože jestli něco tahle kauza ukázala opravdu naplno, pak to, jak zoufale odtržená od reality někdy česká konzervativní debata působí.
Ne, mladí opravdu „nevymírají“ kvůli gayům
Na celé věci je fascinující především to, jak rychle se homosexualita znovu stává univerzálním symbolem všeho, co je údajně špatně. Nízká porodnost? Queer lidé. Krize rodiny? Queer lidé. Rozpad společnosti? Opět queer lidé.
Jenže realita je mnohem méně ideologická a mnohem obyčejnější.
Mladí lidé dnes často odkládají děti proto, že si nemohou dovolit bydlení. Protože mají pocit, že stabilní život je luxus. Protože psychicky jedou na doraz. Protože pracují v prostředí permanentní nejistoty. Protože ceny nájmů v některých městech připomínají absurdní sociální experiment. Protože představa rodiny už dávno není tak jednoduchá jako v devadesátkách.
A do toho přijde politik a začne tvrdit, že problém společnosti spočívá v tom, že někdo v anglickém poslechu řekl „jsem gay“.
To není obrana tradičních hodnot, ale naprosté nepochopení reality, ve které dnešní generace žije. Navíc je skoro ironické, že lidé, kteří neustále mluví o tom, jak jsou mladí přecitlivělí a „snowflakes“, se sami psychicky zhroutí z jediné zmínky o homosexualitě v maturitním testu. Studenti tu situaci zvládli bez problémů. Dospělí politici ne.
Největší problém? Že queer lidé už nejsou neviditelní
Ve skutečnosti ale nejde o maturitu. Ani o angličtinu. Ani o Cermat.
Celá hysterie kolem jedné poslechové úlohy je hlavně o tom, že queer lidé už dnes nejsou schovaní někde „bokem“. Nejsou neviditelní. Jsou součástí běžného života – a část společnosti to stále neumí přijmout.
Gayové a lesby dnes nejsou jen anonymní postavy, o kterých se mluví v abstraktních debatách. Jsou to spolužáci těch maturantů. Kamarádi. Sourozenci. Kolegové. Lidé, kteří sedí vedle vás v tramvaji nebo v kanceláři. A právě proto se přirozeně objevují i v seriálech, reklamách nebo školních zadáních.
Ne proto, že by někdo organizoval „propagandu“, ale protože prostě existují.
To je mimochodem na celé debatě možná nejsmutnější. Někteří politici se tváří, jako by samotné zobrazení queer člověka bylo automaticky ideologické. Jako by heterosexualita byla neutrální norma, zatímco homosexualita je „téma“.
Přitom kdyby stejný dialog v maturitě obsahoval větu „řekl jsem rodičům, že mám přítelkyni“, nikoho by to ani nenapadlo komentovat. Nikdo by nepsal videa o vymírání národa. Nikdo by nemluvil o ohrožení civilizace.
Ale stačí změnit jedno slovo — a část veřejného prostoru začne jednat, jako by šlo o útok na české hodnoty.
„Mluvme raději o rodině,“ říká Čunek. Jenže queer lidé také mají rodiny
Další zvláštní moment celé kauzy přišel ve chvíli, kdy Jiří Čunek začal vysvětlovat, jaká témata by podle něj měla být mladým lidem „bližší“. Mluvil o svatbě, budoucnosti nebo rodině.
Jenže právě tady celá argumentace padá sama do sebe.
Protože queer lidé přece také řeší vztahy. Také chtějí lásku, stabilitu, domov nebo rodinu. Také chodí na svatby. Také se bojí odmítnutí rodičů. Také přemýšlí, jak si zařídit život.
Coming out není nějaké exotické kulturní téma odtržené od reality mladých lidí. Pro spoustu queer teenagerů je to jedna z nejzásadnějších životních zkušeností vůbec. Často mnohem intenzivnější než otázka, na jakou půjdou vysokou školu.
A právě proto je absurdní tvářit se, že podobná situace do škol „nepatří“. Ona tam totiž dávno je. Ve skutečných životech studentů.
Politici vedou kulturní války, zatímco generace Z už žije jinde
Možná nejzajímavější na celé kauze je generační rozdíl, který odhalila.
Pro část starších politiků je homosexualita pořád něco, co musí být neustále vysvětlováno, regulováno nebo drženo „mimo děti“. Jenže dnešní mladí lidé často vnímají queer existenci úplně jinak. Ne jako ideologii, ale jako normální součást světa kolem sebe.
To neznamená, že neexistuje homofobie. Existuje pořád. Jen se proměňuje. Ale představa, že dnešní maturanty psychicky zničí jedna zmínka o gayovi v anglickém poslechu, působí skoro komicky.
Spíš naopak. Mnoho mladých lidí dnes nechápe, proč dospělí politici tráví tolik energie bojem proti něčemu, co jejich generace dávno považuje za normální.
A možná právě v tom je skutečné jádro celé paniky. Ne v maturitním testu. Ale v pocitu části konzervativní společnosti, že ztrácí monopol na to, co je „normální“.
Ve skutečnosti nejde o gaye. Jde o strach ze změny
Pod podobnými výstupy se totiž skrývá něco mnohem hlubšího než odpor vůči jednomu zadání. Je v nich strach ze světa, který se mění rychleji, než jsou někteří lidé schopni přijmout.
Svět, kde mladí lidé otevřeně mluví o psychickém zdraví. Kde ženy nechtějí automaticky žít podle starých rolí. Kde queer lidé odmítají být neviditelní. Kde se identita neskrývá ze strachu, ale stává se přirozenou součástí veřejného prostoru. A právě to některé politiky děsí mnohem víc než samotná maturita.
Protože když se společnost přestane bát odlišnosti, přestane fungovat i politika postavená na jejím strašení.
A možná je nakonec nejvýmluvnější právě to, že studenti zvládli celý ten údajně „nebezpečný“ poslech bez větších emocí. Zatímco dospělí lidé z něj vytvořili kulturní válku týdne.
