„Většina trans dětí z toho vyroste“? Nový výzkum zpochybňuje argument používaný při omezování péče pro trans nezletilé
Diskuze o transgender identitě dětí a dospívajících patří k nejvýbušnějším tématům současnosti. Často se v ní opakuje jedno číslo – že si 60 až 90 procent mladých lidí svou trans identitu „rozmyslí“ a v dospělosti se vrátí k pohlaví, které jim bylo přisouzeno při narození. Jenže právě tento argument teď dostává vážné trhliny. Nová studie výzkumníků z Virginia Commonwealth University totiž ukazuje, že podobná čísla nejsou opřená o spolehlivá data.
Čísla, která mohou znamenat cokoliv
Výzkum publikovaný v odborném časopise Psychology of Sexual Orientation and Gender Diversity analyzoval celkem 16 studií, na které se argument o „většinovém návratu k původnímu pohlaví“ často odvolává. Výsledek? Podle toho, jak data interpretujete, může míra tzv. „desistence“ – tedy opuštění trans identity – vycházet prakticky jakkoliv.
Od nuly až po sto procent.
Ano, čtete správně. Rozptyl je tak široký, že z těchto dat lze podpořit téměř jakýkoliv názor. A právě to je podle autorů studie zásadní problém.
„To číslo se roky používá, jako by bylo definitivní. Jenže když se na něj podíváte blíž, zjistíte, že takhle jednoduše realitu popsat nejde,“ upozorňuje hlavní autorka výzkumu Catherine Wall.
Staré studie, staré předsudky
Jedním z klíčových zjištění je, že velká část dat, ze kterých se tato čísla odvozují, pochází z výzkumů starých desítky let. Některé vznikly ještě před rokem 1990 – v době, kdy byla transgender identita v medicíně běžně považována za poruchu.
To se promítlo i do samotného výzkumu. Místo zkoumání identity se často sledovalo pouze „netypické chování“ – například u chlapců, kteří se nechovali dostatečně maskulinně. Nešlo tedy nutně o trans děti, ale o děti, které nezapadaly do očekávaných genderových rolí.
V některých případech navíc výzkum přímo směřoval k tomu, aby děti „napravil“. Dnes bychom takové postupy označili jako konverzní terapii – včetně extrémních zásahů, kdy byly děti odděleny od rodiny, aby si „osvojily správné chování“.
Když „zmizí“ z výzkumu, neznamená to změnu identity
Další zásadní problém? Metodika. Řada starších studií automaticky počítala s tím, že pokud se účastník přestane ozývat, znamená to, že svou trans identitu opustil.
Jenže lidé ze studií mizí z různých důvodů – stěhování, nezájem, osobní situace. Automaticky z toho vyvozovat změnu identity je podle současných výzkumníků zavádějící.
Nová studie proto pracovala s různými scénáři: co když lidé odešli, protože se jim ulevilo? Nebo naopak proto, že jim péče nepomohla? Každý z těchto přístupů vedl k úplně jiným výsledkům.
Identita není binární ani statická
Do hry navíc vstupuje i fakt, že samotné pojmy „setrvání“ nebo „opuštění“ identity nejsou jednoznačné. Mladí lidé se mohou v průběhu života identifikovat jinak – například jako nebinární nebo genderqueer. V některých studiích je to ale automaticky klasifikováno jako „odklon“ od trans identity.
Výsledek? Zjednodušená čísla, která neodpovídají realitě.
Když se věda potká s politikou
Právě tato čísla se přitom stala důležitým argumentem v legislativních debatách – například při rozhodování v případu United States v. Skrmetti, který se zabýval zákazy gendervě afirmativní péče pro nezletilé v některých amerických státech.
Nová studie ale upozorňuje, že stavět zákony na takto nejistých datech je problematické. „To, že nějaké číslo existuje, ještě neznamená, že je správné,“ říká Wall. „A už vůbec to neznamená, že by mělo být základem pro legislativu.“
