„Protestujete? Nedostanete ani korunu.“ Turek vyhrožuje ekologům a otevírá otázku, jestli stát začíná trestat nepohodlné názory
V české politice jsme si zvykli na ledacos. Na ostrá slova, na ideologické střety, na marketingové přestřelky na sociálních sítích. Co ale stále působí znepokojivě nově, je moment, kdy se veřejná moc začne tvářit, že může sahat na peníze těch, kdo si dovolí nesouhlasit.
Ekologická organizace Hnutí Duha oznámila, že na 19. dubna svolává protest před Poslaneckou sněmovnu. Důvodem mají být podle jejích zástupců zásahy politiků do fungování institucí, které mají chránit přírodu, a tlak na to, aby se rozhodování o krajině více podřizovalo ekonomickým a developerským zájmům. Ve veřejné výzvě mluví o „rozebírání nejcennější přírody“ a varuje, že pokud se podobným tlakům nebude čelit, nezůstanou instituce, které by je dokázaly korigovat.
Do této situace vstupuje vládní zmocněnec pro klimatickou politiku Filip Turek, spojený s hnutím Motoristé. A místo toho, aby reagoval věcnou polemikou nebo politickou argumentací, volí zcela jiný tón. Pod příspěvek Hnutí Duha na sociálních sítích napíše: „Tak a už nedostanete ani korunu a tohle není apríl.“ Když je upozorněn, že organizace stojí primárně na drobných dárcích, výrok rozšiřuje a konkretizuje – připomíná, že organizace figuruje mezi žadateli o dotaci z fondu pod Ministerstvem životního prostředí, a naznačuje, že „dá pozor“, aby na ni nedosáhla.
V tu chvíli už nejde o běžnou internetovou přestřelku. V tu chvíli se do hry dostává otázka, která je pro fungování demokracie zásadní: může politik – byť v roli zmocněnce – naznačovat, že veřejné peníze budou rozdělovány podle toho, kdo protestuje a kdo ne?
Systém zatím drží. O to víc bije do očí, co zaznělo
Samotné ministerstvo životního prostředí následně uvedlo, že k žádnému ovlivnění nedošlo a že proces proběhl standardně – tedy tak, jak má: projekty hodnotí nezávislí odborníci podle předem stanovených kritérií. Hnutí Duha skutečně dotaci získalo. Na papíře tedy všechno funguje.
Jenže právě tahle skutečnost celou věc neposouvá k uklidnění, ale spíš k hlubší otázce – co znamená, když vysoký vládní představitel veřejně naznačuje, že by systém mohl – nebo chtěl – ovlivnit, i když to nakonec neudělá?
V politice totiž často nejde jen o to, co se stane, ale i o to, jaké signály se vysílají. A tady ten signál zní poměrně jasně. Existuje představa, že dotace mohou být nástrojem tlaku. Že nejsou jen výsledkem odborného hodnocení, ale potenciálně i páky, kterou lze použít proti nepohodlným aktérům.
To, že se to v konkrétním případě nestalo, ještě neznamená, že ten princip není problematický. Naopak ukazuje to, jak tenká hranice mezi systémem založeným na pravidlech a systémem založeným na vlivu vlastně je.
Nenápadný posun od správy státu k demonstraci síly
Znepokojivý je i způsob, jakým Filip Turek svou roli rámuje. V reakci na dotazy novinářů nepopírá, že by měl přímé pravomoci zasahovat do dotačních řízení – ty mu podle schváleného statutu skutečně nepřísluší – ale odpovídá otázkou: „Máte pocit, že na dotační programy nemám vliv?“
Naznačuje totiž něco, co se v moderní politice objevuje stále častěji –posun od formálních kompetencí k neformálnímu vlivu. Jinými slovy – i když nemám pravomoc, mohu mít moc. A mohu ji dát najevo. Pro prostředí neziskových organizací, které jsou často existenčně závislé na kombinaci grantů a darů, je takový vzkaz mimořádně citlivý.
Největší riziko podobných situací totiž nespočívá v jednorázovém „odebrání dotace“. Spočívá v tom, že se začne postupně měnit klima. Organizace, které sledují veřejnou debatu, si začnou klást otázky, které dřív nebyly na stole. Má smysl jít do otevřeného konfliktu s politiky? Má smysl organizovat demonstrace? Má smysl být hlasitý?
A nebo je bezpečnější držet se při zemi, formulovat kritiku opatrněji a vyhnout se přímé konfrontaci? Tahle úvaha je racionální. A právě proto je nebezpečná. Nevede k okamžitému střetu, ale k postupnému oslabování občanské společnosti, která začíná sama sebe regulovat ještě dřív, než by to musel udělat stát.
Od ekologů k „teroristům“
Napětí v celé kauze navíc eskaluje i jazykem, který ji doprovází. Předseda Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka označuje Hnutí Duha za „teroristickou organizaci“. Označení, které je natolik absurdní, že ho samotní ekologové odmítají jako nepochopení základních pojmů.
Jenže i tady nejde jen o přehnanou rétoriku. Podobné nálepky mají konkrétní funkci: delegitimizovat oponenta. Pokud je někdo „extremista“ nebo „terorista“, není potřeba s ním vést debatu. Stačí ho marginalizovat.
A v kombinaci s náznaky finančního tlaku to vytváří poměrně ucelený obraz – kritici nejsou jen ti, kdo mají jiný názor. Jsou to ti, jejichž existence může být problematická.
Opakující se vzorec, který už nejde přehlížet
Když se podobné momenty objeví jednou, dají se vysvětlit jako selhání jednotlivce. Když se ale ve stejném týdnu objeví další případ – tentokrát z oblasti kultury, kde ministr Oto Klempíř odvolá kritika z funkce a komentuje to slovy „tak jsem ho vyřešil“ – začíná se rýsovat vzorec, který už nelze ignorovat.
Vzorec, v němž se veřejná funkce chápe jako nástroj osobního nebo politického vlivu, nikoli jako správa svěřené agendy podle pravidel.
Plánovaný protest před Sněmovnou tak nakonec nebude jen o vlcích, rysích nebo developerských projektech. Bude i o tom, jak moc jsou v Česku ještě zakořeněné principy, které jsme si zvykli považovat za samozřejmé – nezávislost institucí, transparentní rozhodování, oddělení politiky od odborných procesů.
Tyhle principy totiž často nezačnou mizet velkými reformami nebo zákony. Začnou mizet v okamžiku, kdy někdo veřejně naznačí, že je možné je obejít, a nikdo na to nereaguje.
