Klempíř se opřel do queer filmu za milion a chce měnit zákon. Má ministr rozhodovat, které příběhy smějí vzniknout?
Ministr kultury Oto Klempíř se na Facebooku ostře pustil do Státního fondu audiovize kvůli tomu, že podpořil vznik animovaného filmu s queer tematikou. Projekt I’m Not Nearly Cool Yet, který vypráví o dospívání a hledání identity v ukrajinském prostředí, získal necelý milion korun. Ministr to označil za „financování aktivismu“ a naznačil, že stát by měl podporovat díla s „širším přínosem“.
Tím to ale neskončilo. Klempíř zároveň oznámil, že chce změnit zákon tak, aby měl ministr kultury možnost do přidělování dotací zasahovat. Tedy aby mohl ovlivnit, které projekty podporu dostanou, a které ne.
Pro lidi, kteří se v systému kulturních grantů běžně nepohybují, může tahle úvaha působit logicky: když stát rozděluje peníze, měl by nad nimi mít i kontrolu. Právě tady se ale dostáváme k podstatě problému. Systém je totiž záměrně nastaven opačně – a má to velmi dobrý důvod.
Jak to funguje (a proč je to důležité)
Dotace ze Státního fondu audiovize nevznikají na základě dojmu, sympatií nebo ideologického nastavení. Každý projekt prochází procesem, který má poměrně přísná pravidla. Hodnotitelé čtou scénáře, analyzují rozpočty, posuzují produkční reálnost i kulturní přínos. Projekty se bodují, komentují, porovnávají mezi sebou. A teprve na základě těchto odborných posudků rozhodují rady složené z lidí z oboru.
Je to systém, který je záměrně složitý a pomalý. A přesně takový má být. Jeho smyslem není efektivita ve stylu „rychle rozhodnout“, ale minimalizovat subjektivitu a tlak.
Pokud by měl ministr možnost do tohoto procesu vstupovat, celý princip se rozpadá. Ne proto, že by jeden člověk nemohl mít názor, ale proto, že jeho názor by měl přímý dopad na výsledek. A v tu chvíli už nejde o odborné posouzení, ale o moc.
Proč zrovna tenhle film?
Státní fond audiovize každoročně podpoří desítky projektů napříč žánry – od pohádek přes historické snímky až po experimentální tvorbu. Většina z nich projde bez jakékoliv politické reakce. Tentokrát se ale pozornost upnula právě na jeden konkrétní film.
Důvod je zjevný – jeho téma. Nejde o to, že by šlo o mimořádně nákladný projekt. Nejde ani o to, že by šlo o okrajovou záležitost bez ohlasu – naopak, projekt už získal ocenění na mezinárodní scéně. Jde o to, že vypráví queer příběh.
A v momentě, kdy politik označí takový projekt za „aktivismus“, dochází k posunu. Přestává se řešit kvalita nebo relevance a začíná se hodnotit samotný obsah z ideologického hlediska. Jako by existovaly „neutrální“ příběhy a „aktivistické“ příběhy – přičemž ty druhé jsou automaticky podezřelé. Jenže žádné příběhy nejsou neutrální. Každý film, každé umělecké dílo nese nějakou perspektivu.
Co znamená „širší přínos“ – a kdo ho určuje?
Ministr argumentuje tím, že stát má podporovat projekty s „širším přínosem“. Jenže tenhle pojem je nebezpečně vágní. Co přesně znamená „širší“? Počet diváků? Komerční úspěch? Nebo schopnost otevřít téma, které ve společnosti chybí?
Pokud bychom „přínos“ měřili jen popularitou, většina kulturní produkce by neměla šanci vzniknout. Mnoho dnes oceňovaných filmů by v době svého vzniku neprošlo, a to právě proto, že nebyly „pro všechny“.
Queer příběhy nejsou okrajové. Jsou součástí reality. A příběh o dospívání, hledání identity a přijetí není menšinový jen proto, že jeho hlavní postava není heterosexuální. Naopak, právě skrze konkrétní zkušenost často dokáže oslovit univerzální emoce.
Říct, že takový film nemá „širší přínos“, znamená implicitně říct, že některé lidské zkušenosti jsou méně důležité než jiné.
Malá částka, velké gesto
Celý spor se navíc vede o částku, která je v kontextu audiovizuální produkce relativně malá. Nejde o velký komerční projekt, ale o menší koprodukční film. Takových fond podporuje desítky. O to víc je zarážející, že si ministr vybral právě tento.
Politika totiž často nepracuje s čísly, ale se symboly. A tady se z jednoho filmu stal symbol něčeho „problematického“. Ne kvůli své velikosti, ale kvůli svému obsahu. Takové gesto má mnohem větší dopad než samotná částka. Protože vysílá zprávu, nejen směrem k veřejnosti, ale i k tvůrcům.
Co by se změnilo, kdyby ministr mohl rozhodovat
Představa, že by ministr mohl zasahovat do přidělování dotací, není jen drobná úprava systému. Je to změna logiky, podle které kultura funguje.
Tvůrci by najednou neřešili jen kvalitu projektu. Řešili by i to, jak jejich téma zapadne do aktuální politické nálady. Jestli nebude kontroverzní. Jestli se „vyplatí“ ho vůbec psát.
To nevede k lepší kultuře, spíš k opatrnější kultuře. A opatrná kultura je často nudná, předvídatelná a bez odvahy. Přesně taková, která nikoho neurazí, ale ani neosloví.
Není to jen o queer tématu
Ano, v tomto případě jde o queer film. Ale princip, který se tím otevírá, je mnohem širší. Pokud jednou připustíme, že politik může rozhodovat o tom, co má vzniknout, těžko se to zastaví u jednoho typu tématu.
Zítra to mohou být politické dokumenty. Sociální témata. Kritické pohledy na společnost. Nebo jakékoliv jiné projekty, které se zrovna nehodí. Historie ukazuje, že jakmile se jednou kultura dostane pod politický dohled, začíná se přizpůsobovat. A to často velmi rychle.
Proč na tom záleží víc, než se zdá
Možná to celé působí jako malá kauza. Jeden film, jeden výrok, jedna debata. Jenže právě v těchto „malých“ momentech se nastavují pravidla.
Kultura není jen zábava. Je to prostor, kde se formuje společenská zkušenost. Kde se ukazuje, kdo je vidět, a kdo ne. A ve chvíli, kdy začneme určovat, které příběhy mají „dostatečný přínos“, začínáme zároveň určovat, které životy za pozornost stojí.
A to už není technická debata o dotacích. To je velmi konkrétní otázka. Chceme společnost, kde mají prostor různé příběhy, nebo jen ty, které se zrovna hodí?
