Trans ženy dostaly stopku na olympiádě. Za celou historii přitom soutěžila jen jedna. Dává tenhle zákaz vůbec smysl?
Z titulních stran to může působit jako velké téma, které hýbe světovým sportem. Transgender ženy na olympiádě se v posledních letech staly jedním z nejviditelnějších symbolů kulturních sporů – mluví se o nich v politice, na sociálních sítích i v médiích. Realita samotných her je ale výrazně méně dramatická, než by se mohlo zdát.
Mezinárodní olympijský výbor (IOC) minulý týden potvrdil, že od her v Los Angeles 2028 transgender ženy nebudou moci startovat v ženských kategoriích. Nová pravidla mají podle organizace zajistit férovost soutěže a větší bezpečnost, mimo jiné prostřednictvím jednorázového genetického testování.
Rozhodnutí přichází ve chvíli, kdy se téma transgender sportovců stalo jedním z nejvíce sledovaných „kulturních bitevních polí“. Jenže když se podíváme na konkrétní čísla, obraz je překvapivě střízlivý.
Jedna sportovkyně, která spustila globální debatu
Za celou historii moderních olympijských her existuje pouze jeden veřejně známý případ otevřeně transgender ženy, která na hrách soutěžila. Novozélandská vzpěračka Laurel Hubbard nastoupila na olympiádě v Tokiu v roce 2021 v kategorii nad 87 kilogramů. Medaili nezískala, přesto se její jméno dostalo do centra celosvětové pozornosti.
Její příběh přitom není o „rychlém vstupu“ do vrcholového sportu. Hubbard začínala už v 90. letech, ještě před tranzicí, a v mládí vytvořila juniorský rekord. Následně ale sport opustila. Jak sama později popsala, tlak spojený s životem v prostředí, které nepočítalo s její identitou, byl příliš velký. K vrcholovému sportu se vrátila až po letech.
Na olympiádě pak čelila nejen sportovní konkurenci, ale i silné vlně kritiky a transfobních reakcí. Její účast se stala symbolem debaty, která se vedla mnohem víc mimo sportovní haly než v nich.
Paříž bez trans žen, medaile žádné
Navzdory intenzivní diskusi se situace na olympijské úrovni nijak dramaticky nezměnila. Na hrách v Paříži 2024 nestartovala žádná otevřeně transgender žena a neexistují ani potvrzené případy, kdy by transgender žena získala olympijskou medaili.
Částečný zmatek do debaty vnáší širší viditelnost trans a nebinárních sportovců. Například kanadský fotbalista Quinn se v Tokiu stal prvním otevřeně transgender a nebinárním olympijským medailistou. Neidentifikuje se ale jako trans žena a soutěžil v ženském týmu.
Důležité je i to, že IOC nesbírá oficiální data o genderové identitě sportovců. Přehled tak vychází pouze z těch, kteří se rozhodnou svou identitu veřejně sdílet. Teoreticky tak nelze vyloučit, že existují i další případy – dostupná data ale ukazují, že jde o naprosté minimum.
Velké téma, malá čísla
Rozpor mezi mediální pozorností a reálnými čísly je v tomto případě výrazný. Zatímco veřejná debata často působí dojmem, že jde o masový jev, olympijská zkušenost ukazuje opak.
Nová pravidla IOC tak přicházejí ve chvíli, kdy je samotná přítomnost transgender žen na olympijské úrovni spíše výjimečná než běžná. O to víc ukazují, jak silně se sport stal prostorem, kde se promítají širší společenské otázky identity, rovnosti a pravidel hry.
