Levnější televize dnes, menší svoboda zítra? Co znamená převést veřejnoprávní média pod státní rozpočet
Debata o budoucnosti médií veřejné služby se v Česku znovu vyostřuje. Záměr vlády zrušit koncesionářské poplatky a převést financování České televize a Českého rozhlasu pod státní rozpočet vyvolal neobvykle silnou reakci uvnitř obou institucí. Prohlášení, které podepsaly stovky zaměstnanců včetně známých tváří zpravodajství, varuje před rizikem politického vlivu a před změnou, jež by podle nich mohla zásadně narušit principy, na nichž veřejnoprávní média stojí. Nejde však jen o český spor. Otázka nezávislosti médií veřejné služby se v posledních letech stala jednou ze zkoušek toho, jak stabilní je demokracie v různých částech světa.
Napětí navíc zesiluje samotný rozsah navrhované změny. Zatímco mediální novela přijatá ještě za vlády Petra Fialy od května 2025 poplatky zvýšila a měla zajistit stabilnější financování i větší nezávislost, aktuální návrh počítá s jejich úplným zrušením od roku 2027. Česká televize by nově měla dostávat zhruba 5,7 miliardy korun ročně a Český rozhlas přes 2 miliardy – samotné instituce ale upozorňují, že by to pro ně ve výsledku znamenalo citelný propad příjmů, odhadovaný až na 1,4 miliardy korun ročně. Spor tak není jen hodnotový, ale i velmi konkrétně ekonomický.
Média, která nemají sloužit vládě ani trhu
Veřejnoprávní média vznikla jako kompromis mezi komerčním a státním modelem. Nemají být závislá na sledovanosti ani na politické moci, ale mají plnit veřejný zájem. To v praxi znamená informovat, vzdělávat, přinášet kulturní obsah a vytvářet prostor pro pluralitu názorů – i tehdy, když to není ekonomicky výhodné nebo politicky pohodlné.
Právě způsob financování přitom hraje klíčovou roli. Model založený na koncesionářských poplatcích vznikl v mnoha evropských zemích jako nástroj, který má zajistit stabilitu a odstup od momentální vlády. Přímé financování ze státního rozpočtu může být na první pohled atraktivní, protože slibuje úsporu pro domácnosti. Zkušenosti z jiných zemí ale ukazují, že závislost na rozpočtových rozhodnutích může postupně otevřít dveře politickému tlaku – někdy nenápadně, skrze personální změny nebo úpravy rozpočtu, jindy zcela otevřeně.
Nejde přitom jen o hypotetické obavy. Evropská vysílací unie (EBU) i další organizace dlouhodobě upozorňují, že stabilní a předvídatelné financování je jedním ze základních pilířů redakční nezávislosti. Jakmile se rozpočet médií začne každoročně odvíjet od aktuální politické většiny, vzniká prostředí, v němž se tlak nemusí projevit přímo – stačí vědomí, že o penězích rozhoduje ten, o kom média informují.
Moment zlomu: když politická moc získá mediální páku
Historie poslední dekády nabízí řadu příkladů, které ukazují, že proměna veřejnoprávních médií často předchází širším změnám v demokratickém systému. V Maďarsku došlo po nástupu vlády Viktora Orbána k reorganizaci veřejnoprávního vysílání a k centralizaci jeho řízení. Kritici dlouhodobě upozorňují na změnu redakční linie i na to, že veřejnoprávní média přestala fungovat jako nezávislá protiváha politické moci. Maďarský mediální prostor se tak stal jedním z prvních signálů širší proměny tamního politického systému.
Podobně bouřlivý vývoj zažilo Polsko, kde se veřejnoprávní televize TVP stala symbolem ostrého politického střetu. V době vlády strany Právo a spravedlnost byla obviňována z jednostranného zpravodajství a z podpory vládní agendy, po změně vlády pak následovaly rychlé personální zásahy, které vyvolaly otázky, zda je vůbec možné udržet nezávislost médií, pokud jsou příliš pevně navázaná na politickou strukturu státu.
Ještě výraznější proměnu lze sledovat v Turecku, kde po roce 2016 došlo k výraznému omezení mediální plurality a posílení státní kontroly nad veřejnoprávním vysíláním. Mezinárodní organizace upozorňují, že právě oslabení nezávislých médií bylo jedním z faktorů, který umožnil postupnou koncentraci moci.
Proč veřejnoprávní média potřebuje i ten, kdo je nesleduje
Kritici veřejnoprávních médií často argumentují tím, že by lidé neměli platit za obsah, který nevyužívají. Tento pohled ale přehlíží širší funkci médií veřejné služby. Jejich existence totiž ovlivňuje celé mediální prostředí – nastavují standardy ověřování informací, věnují se regionálním nebo menšinovým tématům a poskytují prostor investigativní práci, která není vždy komerčně rentabilní.
V době, kdy se informační prostor fragmentuje a sociální sítě zrychlují šíření neověřených zpráv, plní veřejnoprávní média roli stabilního referenčního bodu. Nejde jen o jednotlivé pořady nebo vysílací schéma, ale o infrastrukturu, která pomáhá udržovat důvěru ve veřejnou debatu jako takovou.
Zároveň je důležité připomenout, že veřejnoprávní média nejsou jen o zpravodajství. Zákonná definice jejich role zahrnuje i podporu kulturní identity, práci s menšinami, vzdělávací obsah nebo tvorbu pro děti a mladé publikum. Právě tyto oblasti ale bývají v momentě finančních škrtů nejzranitelnější – nejsou okamžitě výdělečné ani politicky prioritní, přesto mají dlouhodobý dopad na kvalitu veřejného prostoru.
Česká debata v evropském kontextu
Současná diskuse o financování České televize a Českého rozhlasu se odehrává v době, kdy Evropská unie přijímá legislativu zaměřenou na ochranu mediální svobody. Evropský akt o svobodě médií mimo jiné zdůrazňuje, že stabilní a předvídatelné financování je jednou z podmínek nezávislosti médií veřejné služby. Odborové organizace i část zaměstnanců veřejnoprávních institucí proto upozorňují, že změny by měly vznikat po široké odborné debatě, nikoli jako rychlá politická reforma.
Do debaty už vstupují i čeští zástupci na evropské úrovni. Europoslankyně Danuše Nerudová se obrátila na Evropskou komisi s dotazem, zda je navrhovaná změna slučitelná s evropským právem, právě s ohledem na požadavek nezávislého financování. Téma tak přestává být čistě domácí záležitostí a dostává širší evropský rozměr.
Zkušenosti ze zahraničí navíc ukazují ještě jednu věc – pokud se model financování mění, děje se to obvykle po dlouhých letech příprav a s důkladnými pojistkami. Například ve Švédsku přechodu na jiný model předcházely roky debat a vznikl systém, který kombinuje veřejné financování s institucionálními zárukami nezávislosti. Český návrh naopak čelí kritice, že přichází příliš rychle a bez dostatečné shody.
Zásadní roli teď může sehrát Senát. Ten může návrh vrátit, upravit nebo zamítnout a výrazně tak zpomalit jeho přijetí. Nejde ale o definitivní stopku – Poslanecká sněmovna může jeho veto přehlasovat, pokud se pro to najde dostatečná většina. Výsledek tak bude záviset nejen na institucionálních mechanismech, ale i na politické vůli a veřejném tlaku.
Debata o jejich budoucnosti tak není jen sporem o poplatky nebo rozpočet. Ve skutečnosti jde o to, jakou podobu má mít veřejný prostor, v němž se společnost informuje, hádá i hledá společnou řeč. A právě v tom spočívá jejich největší význam – nejsou jen další televizí nebo rozhlasem, ale jedním z pilířů demokratické infrastruktury, který je nejvíc vidět právě ve chvílích, kdy začíná být ohrožen.
