Vydírej, vyhrožuj, vyřazuj kritiky. Petr Macinka předvádí, jak se rozkládá demokracie
Česká politika zažila v posledních dnech moment, který by ještě před pár lety působil jako nepříliš zdařilá satira. Ministr zahraničí a předseda Motoristů Petr Macinka poslal prostřednictvím prezidentova poradce Petru Kolářovi sérii textových zpráv, v nichž hlavu státu fakticky staví před ultimátum: buď prezident Petr Pavel jmenuje čestného prezidenta Motoristů Filipa Turka ministrem životního prostředí, nebo Macinka „spálí mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace“. Prezident podle něj může „získat klid“, pokud ustoupí.
Hrad tyto zprávy zveřejnil a Pavel je označil za mimořádně závažné. Oznámil, že se obrátí na právníky i bezpečnostní složky, aby posoudily, zda nejde o pokus o vydírání. Policie už potvrdila, že podnět obdržela. Macinka se mezitím postavil před novináře a s klidem prohlásil, že o žádné vydírání nejde – prý jen o „vyjednávání“, protože snaha ovlivnit něčí postoj je přece podstatou politiky.
Celá kauza se točí kolem osoby Filipa Turka. Muže, který ještě před pár lety na sociálních sítích údajně publikoval výroky otevřeně rasistické, sexistické a homofobní, relativizoval holokaust, odmítal volební právo žen a označil brutální útok žhářů na dvouletou romskou dívku ve Vítkově za „polehčující okolnost“ pro pachatele. Právě tyto postoje – zdokumentované v článku Deníku N – jsou jedním z hlavních důvodů, proč prezident Pavel odmítl Turka jmenovat ministrem. Ve svém dopise premiérovi uvedl, že nejde o mladické excesy, ale o dlouhodobý vzorec chování, který svědčí o nedostatku respektu k právnímu řádu.
Ultimátum hlavě státu
Macinka na prezidentovo rozhodnutí reagoval jazykem nátlaku. V textových zprávách prezidentovi vzkazuje, že „stojí před nevratným rozhodnutím, jak dál s panem prezidentem“, a naznačuje, že má podporu premiéra Andreje Babiše i SPD. Veřejně pak tvrdí, že Pavel jedná „mimo ústavní rámec“ a že by proto neměl vést českou delegaci na letním summitu NATO v Turecku. Prezident tam prý může jet jedině tehdy, „pokud se přestane pohybovat mimo ústavní rámec“ – tedy pokud ustoupí.
To už není politický spor, ale přímý tlak na ústavní instituci. Vzkaz zní jasně – udělej, co chci, jinak ti zkomplikujeme výkon funkce a uděláme z tvého mandátu bojiště.
Proč Pavel řekl Turkovi ne
Prezident přitom nepoužil žádnou revoluční interpretaci ústavy. Pouze řekl, že člověk, jehož veřejné projevy dlouhodobě zpochybňují základní hodnoty demokratického státu, nemá být členem vlády. U Turka nejde o jeden starý přešlap, ale o souvislou řadu výroků a postojů, které svědčí o hlubokém pohrdání právním řádem i lidskou důstojností.
Macinkovo tvrzení, že prezident „jedná mimo ústavní rámec“, tak působí spíš jako politický klacek než seriózní právní argument. Ústava není výrobní linka, kde se automaticky razítkují návrhy premiéra. Je to rámec, který má chránit stát před tím, aby se klíčových funkcí ujímali lidé, kteří mu mohou škodit.
Vyjednávání, nebo nátlak?
Macinka se brání tím, že „snaha ovlivnit něčí postoj je podstatou politiky“. Jenže politika není pokerový stůl. Vyjednávání znamená hledání kompromisu. Vydírání znamená říct: pokud neustoupíš, přijde trest.
Věta o „spálení mostů způsobem, který vejde do učebnic politologie“, není nabídka dialogu. Je to hrozba. Jazyk, který patří spíš do mafiánských filmů než do úst člena vlády demokratického státu.
Když se novináři stanou nepřáteli
Jako by to samo o sobě nebylo dost výbušné, Macinka do celé situace přidal ještě jeden rozměr: otevřený útok na svobodu médií. Na tiskovou konferenci v Černínském paláci odmítl vpustit redaktorku Deníku N Zdislavu Pokornou. Nejen ji – zákaz se vztahoval na celou redakci. Mluvčí ministerstva potvrdil, že nejde o technický problém, ale o „rozhodnutí pana ministra“. Stejný osud potkal i fotografa, kterého ochranka otočila ve dveřích.
Tisková konference člena vlády v budově ministerstva není soukromý večírek. Je financovaná z veřejných peněz a slouží veřejnosti. Vyloučit z ní konkrétní médium znamená trestat novináře za jejich práci.
Macinka své chování vysvětluje tím, že Motoristé podali na Deník N trestní oznámení kvůli článku o Filipu Turkovi. Jinými slovy: protože o nás píšete kriticky, nebudeme s vámi mluvit. To je logika autoritářů, ne demokratických politiků.
Navíc nejde o jednorázový výstřel. Macinka na Zdislavu Pokornou opakovaně útočí. Mluví o „kotelně“, zesměšňuje ji v médiích, dává najevo, že Deník N je „na distanci“. Jazyk, který má ponižovat a zastrašovat. Signál všem ostatním: kdo se ptá, stane se terčem.
Politika jako mafiánský film
Dohromady tyto kroky skládají obraz, který je děsivě konzistentní. Ministr, který si dovolí vyhrožovat hlavě státu. Ministr, který relativizuje význam ústavy. Ministr, který vylučuje nepohodlná média z veřejných akcí. Ministr, který shazuje konkrétní novinářku.
Nejde o to, zda máte rádi prezidenta Pavla nebo Deník N. Jde o to, zda chceme žít v zemi, kde se politické spory řeší ultimáty a novináři se trestají za svou práci. Kde ministr může hrozit hlavě státu a zároveň zavírat dveře těm, kdo se ptají.
Protože ve chvíli, kdy se tohle začne tvářit jako „normální politika“, přestává být normální samotná demokracie.
