„Pak se divíme, že nás nemají rádi.“ Osmany Laffita v rozhovoru pro CNN Prima News znovu útočí na pochody hrdosti
Na webu CNN Prima News v těchto dnech vyšel rozhovor s módním návrhářem Osmanym Laffitou. Na první pohled jde o nenápadný lifestyle portrét: úspěšná kariéra, krásné bydlení, dlouholetý partnerský vztah, pracovní vytížení, pár historek ze života. Mezi řádky se ale znovu objevuje motiv, který už u Laffity nelze považovat za náhodu – opakované vymezování se vůči vlastní komunitě.
Laffita se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci, zároveň však dlouhodobě vystupuje proti pochodům hrdosti i queer aktivismu. V aktuálním rozhovoru říká, že „možná není nutné, aby malí chlapci nebo staří muži převlečení za štěňata chodili centrem města“ a že je proti veřejnému financování festivalu Prague Pride. Na první pohled jde o osobní názor, který by v demokratické debatě měl mít své místo. Problém je v tom, že se tu znovu opakuje stejný vzorec – redukce celé komunity a celé akce na několik extrémních obrazů.
Nejde přitom o jednorázový výrok. Už loni v létě napsal na Facebook k Prague Pride dlouhý status, ve kterém mimo jiné uvedl: „30 let jsme bojovali o to, abychom byli přijati, integrováni do společnosti, a pak tu máme tuhle PRIDE, která je od integrace tak daleko, jak jen to jde.“ Ptá se, jaký užitek máme z lidí „ve spodním prádle“, přirovnává Pride k „nudistické pláži“ a dodává, že „ty nejlepší kousky si udrží oblečení na sobě“. Pointa je jasná: „Pak se divíme, proč nás heterosexuálové nemají rádi.“
Tenhle typ argumentace je queer lidem bolestně známý. Nejde o pokus pochopit vnitřní rozpory komunity, ale o starý a osvědčený princip: my slušní versus oni divní. My, kteří se snažíme zapadnout. Oni, kteří to kazí. My, kteří se chováme „normálně“. Oni, kteří provokují.
Pride jako problém – nebo jako zástěrka?
Laffita staví Pride do role překážky integrace. Jako by šlo o výstřelek, který maří třicet let práce. Jenže Pride nikdy nevznikl proto, aby se queer lidé stali co nejméně viditelnými. Vznikl právě proto, že „zapadnout“ často znamenalo zmizet. Mlčet. Nevyčnívat. Neříkat nahlas, kdo jste. A hlavně – být vděční za to, že vás společnost vůbec toleruje.
Pride není jen festival. Je připomínkou toho, že práva, která dnes považujeme za samozřejmá, nebyla vybojována v tichosti a s rukama v kapsách. Byla vybojována viditelností, nekomfortem, narušením „slušného pořádku“. Ano, někdy barevně, hlučně, přehnaně. Přesně tak, jak to historicky fungovalo u všech emancipačních hnutí.
Když Laffita říká, že „jsme 30 let bojovali o integraci“ a že Pride jde proti ní, vlastně tím sděluje: už jsme dostali, co jsme chtěli, teď buďme hodní. Jenže realita v Česku tomu neodpovídá. Manželství pro všechny stále neexistuje. Trans lidé čelí ponižujícím podmínkám. Queer děti se bojí coming outu. A nenávistné komentáře pod každým článkem o LGBT+ tématech připomínají, že přijetí není hotová věc, ale křehký proces.
Pride není důkazem, že „už je hotovo“. Je důkazem, že hotovo není.
Karikatura místo reality
Když Laffita mluví o „malých chlapcích převlečených za štěňata“, nevypovídá to ani tak o Pride jako o způsobu, jakým si ho vybírá vidět. Z několika okrajových obrazů skládá karikaturu celé akce – a tím i celé komunity. Pride ale není jen pochod. Je to týden debat, workshopů, přednášek, filmových projekcí, kulturních akcí, setkání rodičů queer dětí i bezpečných prostorů pro teenagery, kteří se doma bojí vyslovit jediné slovo o sobě.
Jenže tahle část reality se do podobných výroků nevejde. S latexem, štěňaty a spodním prádlem se pracuje snáz. Lépe se na nich buduje odstup – já jsem ten „normální“ gay, oni jsou ti, kteří to kazí.
Tady se dostáváme k jádru problému. Laffita nevystupuje jen jako kritik určité podoby Pride. Vytváří hierarchii uvnitř komunity. Já jsem přijatelný. Já jsem důkaz, že „to jde slušně“. Vy jste ti, kteří nás poškozují.
Pro společnost je to pohodlné. Pro queer lidi destruktivní.
Kdo nese odpovědnost za nenávist?
Nejproblematičtější moment Laffitových výroků přichází ve chvíli, kdy říká: „A pak se divíme, proč nás heterosexuálové nemají rádi.“ V tu chvíli se totiž odpovědnost za nenávist přesouvá z těch, kdo nenávidí, na ty, kdo jsou nenáviděni. Jako by problémem nebyla homofobie, ale její „špatná prezentace“.
Je to logika, kterou známe z mnoha jiných kontextů:
„Kdyby se ženy chovaly slušněji, nebyly by obtěžované.“
„Kdyby Romové víc pracovali, nebyl by rasismus.“
„Kdyby queer lidé nebyli tak vidět, nikomu by nevadili.“
Jenže lidská práva nejsou odměnou za dobré chování. Nejsou podmíněná tím, jak esteticky přijatelně působíte na většinu. Nejsou výsadou těch, kteří umí zapadnout.
Queer lidé nejsou povinni být uhlazení, aby si zasloužili respekt. Nemusí být reprezentativní, decentní, „normální“. Nemusí být „nejlepší kousky“. Stačí, že existují.
Paradox přijatého gaye
Je zvláštní paradox, že právě člověk, který žije otevřeně v dlouhodobém vztahu s mužem, bydlí v romantické hvězdárně, vystupuje v televizi a těží z relativní společenské tolerance, používá rétoriku, která tu toleranci podkopává. Jako by říkal: mně už se to povedlo, tak teď nezlobte.
Jenže ne každý má Laffitovu pozici. Ne každý má kapitál, věk, renomé, bezpečí. Pro mnoho queer lidí – zvlášť mladých – je Pride jedním z mála míst, kde mohou poprvé zažít, že nejsou sami. Že jejich tělo, identita a touhy nejsou chyba.
A právě proto Pride existuje. Ne proto, aby byl všem příjemný. Ale proto, aby byl viditelný.
Možná by stálo za to se znovu ptát, kdo koho vlastně děsí. Jestli jsou to lidé v latexu na průvodu, který trvá jedno odpoledne v roce. Nebo spíš svět, ve kterém se i úspěšný gay bojí duhy víc než homofobie.
