Proč se část gayů v Evropě přiklání ke krajní pravici? Vysvětlujeme pojem homonacionalismus
V evropské veřejné debatě se v posledních měsících znovu objevuje termín homonacionalismus. Naposledy jej do popředí vrátil britský server Spiked, který v komentáři o „vzestupu homonacionalismu“ tvrdí, že se homosexuální voliči napříč Evropou posouvají k populistické pravici. Samotný pojem má ale výrazně starší a složitější původ, a jeho význam se v akademickém kontextu od současného mediálního používání zásadně liší.
Pojem vznikl jako kritika, ne jako popis volebního chování
Termín homonacionalismus zavedla americká teoretička a profesorka genderových studií Jasbir Puar ve své knize Terrorist Assemblages: Homonationalism in Queer Times z roku 2007. Vznikl jako analytický nástroj pro kritiku způsobu, jakým západní státy – především Spojené státy po 11. září 2001 – využívaly rétoriku práv LGBTQ+ osob k legitimizaci své zahraniční politiky v rámci tzv. války proti terorismu.
Puar ve své práci popisuje, jak americká administrativa během invazí do Afghánistánu, Iráku či Sýrie vytvářela obraz Západu jako prostoru sexuální svobody, zatímco muslimské společnosti rámovala jako inherentně homofobní. Práva queer lidí se tak stala součástí nacionalistického narativu, který měl ospravedlnit vojenské zásahy a zároveň odvést pozornost od vlastních nedostatků v oblasti lidských práv.
Oxfordská encyklopedie komunikace shrnuje homonacionalismus jako proces, při němž dochází k „rostoucímu přijetí práv LGBT (zejména v západních státech) a zároveň k jejich propojení s nacionalistickou politikou“. Klíčové přitom je, že nejde o univerzální emancipaci, ale o selektivní přijetí některých queer identit.
Symbolická podpora místo skutečné rovnosti
Jak upozorňuje sama Puar, homonacionalismus neznamená, že by dané státy skutečně garantovaly rovná práva všem LGBTQ+ lidem. Naopak – často jde o země s problematickou historií v této oblasti. Spojené státy například legalizovaly manželství osob stejného pohlaví až v roce 2015, tedy dlouho po zahájení války proti terorismu, během níž se rétorika „ochrany queer lidí“ aktivně využívala.
Zároveň jde o velmi úzké pojetí queer identity. Homonacionalismus typicky zvýhodňuje bílé, cisgenderové gaye a lesby, zatímco zkušenosti trans lidí, nebinárních osob nebo queer lidí jiné než bílé barvy pleti zůstávají mimo hlavní pozornost.
Izrael, Gaza a pinkwashing
V poslední době se pojem homonacionalismus objevuje především v souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem. Po útocích ze 7. října 2023 izraelská vláda výrazně zesílila svou komunikaci zdůrazňující práva LGBTQ+ osob. Kritici, včetně řady akademiků a lidskoprávních organizací, tento přístup označují za pinkwashing, tedy snahu zakrýt porušování lidských práv prostřednictvím zdůrazňování queer přívětivosti státu.
Symbolickým momentem se stal listopad 2023, kdy oficiální účet izraelského státu na síti X (dříve Twitter) zveřejnil fotografii vojáka izraelské armády s duhovou vlajkou v troskách Gazy s popiskem „První vlajka hrdosti vztyčená v Gaze“. Kritici upozorňují na rozpor mezi tímto obrazem a realitou – manželství osob stejného pohlaví je v Izraeli stále nelegální a podle průzkumů jej většina obyvatel považuje za morálně nepřijatelné.
Evropský kontext: jiný význam téhož slova
Zcela odlišným způsobem pracuje s pojmem homonacionalismus článek serveru Spiked, který jej používá k popisu posunu části homosexuálních voličů směrem k pravicovým a nacionalistickým stranám v Evropě. Autor textu uvádí příklady z Francie, Španělska, Německa nebo Velké Británie a argumentuje tím, že část LGBTQ+ komunity vnímá ochranu národní identity a kontrolu migrace jako podmínku vlastní svobody.
Zmiňuje například průzkum mezi uživateli německé gay seznamky Romeo, podle něhož byla krajně pravicová AfD v určitém období nejpopulárnější stranou mezi respondenty, nebo vzestup queer influencerů ve Španělsku, kteří otevřeně podporují stranu Vox. Tyto jevy Spiked interpretuje jako důkaz „homonacionalistického obratu“ v evropské politice.
Kritika i rizika zjednodušení
Řada akademiků však upozorňuje, že takové používání pojmu se výrazně vzdaluje jeho původnímu významu. Homonacionalismus u Puar nepopisuje individuální politické preference queer lidí, ale strukturální vztah mezi státní mocí, nacionalismem a selektivním uznáváním práv.
Politolog Emil Edenborg například po ruské invazi na Ukrajinu varoval před tím, aby byla práva LGBTQ+ využívána jako důkaz „naší“ civilizační nadřazenosti vůči „těm druhým“. Podle něj takový přístup paradoxně reprodukuje stejné mechanismy vylučování, proti nimž se queer emancipace historicky vymezovala.
