„Bílé útočiště“ v Arkansasu odmítá queer lidi i černochy. Mrazivý experiment, který ukazuje, kam vede strach z jinakosti
Ve Spojených státech se čas od času objeví projekt, který působí tak absurdně, až máte chuť ho považovat za podvrh. Jenže v Arkansasu nejde o fikci. V tamních lesích skutečně vyrůstá soukromé městečko, do kterého nesmí nikdo, kdo neodpovídá přesně definované šabloně „bílého Američana“. Bez LGBT lidí, bez transgender lidí, bez černochů, bez kohokoliv, kdo by narušil jejich představu o světě, který se nemění.
A právě o této komunitě, nazývající se „Návrat k půdě“, napsal redaktor Seznam Zpráv Eduard Freisler. Jeho text čtenáře vtahuje do reality, která není ani vzdálená, ani bizarní – je jen nebezpečně upřímná. Freisler popisuje, jak se vydal najít tyto novodobé „osadníky“, jak se ptal na cestu místních, kteří o komunitě věděli, ale nikdy s ní nemluvili, a jak se dostal k lidem, kteří bez váhání říkají, že tu žít mohou jen běloši. A že queer lidé či lidé jiné barvy pleti nejsou vítáni.
Nenápadná obyčejnost, která mrazí
Enkláva v Arkansasu není extremistický tábor. Nikdo tam nepochoduje s pochodněmi, nikdo neprovádí rituální ohně. Místo toho tam žijí muži v montérkách, jejich děti honí slepice po dvorku a na první pohled jde o komunitu, která by mohla existovat kdekoliv na americkém venkově.
Jenže pak přijdou věty, které člověka vytrhnou z klidu: nežijí tady LGBT lidé, protože jsou „morálně zkažení“. Černoši tu nejsou, protože prý „nemají pracovní morálku“. Nikdo, kdo se nevejde do úzké normy, nemá přístup.
Ta lehkost, s jakou to místní pronášejí, působí ještě hrozivěji než samotná slova. V Arkansasu totiž nevzniká jen komunita vymezená barvou pleti a identitou. Rodí se tu svět, v němž se diskriminace začíná prezentovat jako úplně běžná součást života.
Strach jako základní architekt
Když člověk sleduje jejich argumenty, rychle pochopí, že celá komunita nestojí na lásce k přírodě, ale na hluboké úzkosti. Zakladatel města opakuje, že Amerika se mění, že multikulturní společnost selhává a že jedinou cestou je život mezi „svými“.
Jenže ten strach není způsoben migrací, LGBT lidmi ani „urbanizací hodnot“. Je způsoben tím, že svět už dávno není rozdělený do jednoduše čitelných kategorií. Že identita je pluralitní a že budoucnost vždycky přináší pestrost.
Komunita se tak snaží postavit pevnost proti realitě. Věří, že když si kolem sebe natáhne plot, uvnitř zůstane svět, který se přestal vyvíjet někdy v roce 1950. A že jejich děti budou „v bezpečí“, protože kolem sebe neuvidí jinakost. Takhle ale ochrana nefunguje. Izolace není automatickou zárukou bezpečí.
Moderní segregace v civilní verzi
Největší problém arkansaské komunity není ani její velikost, ani její poloha. Je to její legitimizační potenciál. Jakmile totiž připustíme, že existují místa „jen pro určité lidi“, legitimizujeme myšlenku, že společnost je možné ořezat podle přání těch, kteří se bojí jiné reality než své vlastní.
A tato myšlenka je nakažlivá. Přichází potichu, pod rouškou „svobody sdružovat se“. Dnes ve své komunitě zakazují přítomnost LGBT lidi a černochů. Zítra by klidně mohli zakázat kohokoliv – lidi z měst, lidi s jinými názory, lidi, kteří nepracují manuálně, nebo třeba lidi, kteří poslouchají jinou hudbu. Ve chvíli, kdy vztahujeme práva k barvě kůže či genderové identitě, začínáme rozebírat samotnou konstrukci rovnosti.
Skanzen místo komunity
Projekt „Návrat k půdě“ se prezentuje jako návrat k tradiční Americe. Jenže místo návratu vytváří iluzi – svět, ve kterém se lidé nemusí potkávat s nikým odlišným, protože realita byla pečlivě vyfiltrována.
To není návrat k hodnotám, ale k iluzím. A iluze nemohou tvořit komunity. Komunita vzniká z kontaktu, z dialogu, z toho mírného tření mezi rozdílnými zkušenostmi, které nás nutí přemýšlet a růst.
Enkláva v Arkansasu ale nechce růst. Chce stagnovat. Chce být muzeem jistoty v době, kdy jistota – ta skutečná – spočívá v otevřenosti.
Proč nás to musí zajímat i v Evropě
Možná se může zdát, že jde o americkou podivnost. Že tady u nás bychom něco takového neřešili. Jenže stejné argumenty o „ochraně dětí“, „příliš rychlé změně“ a „nutnosti žít mezi svými“ už slyšíme i v Evropě, v Česku, v politických i společenských debatách.
Izolace se vždy prezentuje jako obrana. A diskriminace vždy začíná jako „svobodná volba“. Proto je důležité nenechat tyto myšlenky zakořenit.
Město bez duhy je město bez budoucnosti
Město, které staví svou identitu na tom, kdo tam nesmí, není město. Je to prázdná konstrukce, která existuje jen díky strachu svých zakladatelů. A strach nikdy nebyl dobrým architektem.
Freislerova reportáž připomněla realitu, která se může zdát vzdálená. Ale její principy jsou až nebezpečně povědomé. A právě proto musíme říkat nahlas: společnost, která se bojí různorodosti, není společností budoucnosti.
Budoucnost patří místům, kde nikdo nemusí stát u plotu a ptát se, komu je dovoleno žít vedle něj.