Totální paradox fotbalového MS: Seattle naplánoval Pride match, ale los poslal na hřiště Írán a Egypt. Z oslav rovnosti je najednou globální trapas
Fotbalové mistrovství světa 2026 bude poprvé v historii hostit trojice zemí – USA, Kanada a Mexiko. Jedním z amerických dějišť je Seattle, město proslulé progresivní atmosférou i snahou dělat sportovní akce jinak. A právě tam vznikl plán, který měl být symbolickým vrcholem celého turnaje.
Ještě předtím, než byly známy skupiny a rozpis zápasů, se místní organizační výbor rozhodl, že 26. června (v Evropě 27. června brzy ráno) proběhne na stadionu Lumen Field speciální utkání. Říkali mu pracovně Pride match – zápas věnovaný LGBT komunitě. Měl jej doprovodit program, duhové vizuály, aktivity pro fanoušky a celkově atmosféra, která ukáže, že fotbal je pro všechny.
Důležité je, že nešlo o oficiální akci FIFA. Šlo o vlastní iniciativu Seattlu, který chtěl využít prestiž šampionátu k podpoře rovnosti a inkluze. Celé to ale vznikalo „naslepo“, bez znalosti toho, kdo kdy bude hrát. To je u MS běžné – pořadatelé vědí termíny a časy zápasů dlouho dopředu, ale jména týmů se dozvědí až vylosováním.
A právě tady přichází pointa.
Los se zasmál jako poslední
Když se rozpis skupin konečně zveřejnil, vyšlo najevo, že do plánovaného Pride match spadají týmy Egypt a Írán. Tedy dvě země, kde je homosexualita považována za tabu – a v případě Íránu dokonce trestána vězením, bičováním či v extrémních případech i trestem smrti.
V Egyptě sice homosexualita není výslovně zakázána, ale úřady často využívají zákony o „nemorálním chování“ k perzekuci queer lidí. Zadržení, výslechy, veřejná dehonestace – to je tam realita.
V Íránu je situace ještě mnohem tvrdší. Zákony explicitně kriminalizují pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví a ukládají za něj tresty, které jsou pro evropského fanouška nepředstavitelné.
A najednou tu máte zápas věnovaný Pride, na stadionu plném vlajek a duhových instalací – a do města míří davy fanoušků dvou zemí, kde být queer znamená žít ve strachu.
Absurdní kontrast
Seattle plánuje na ten den bohatý doprovodný program pro LGBT komunitu. Festivalový charakter, akce na podporu rovných práv, komunitní setkání, vizuály v barvách duhy. Jenže tentýž den budou ulicemi chodit egyptští a íránští fanoušci, jejichž domovina podobné postoje nejen neuznává, ale často i tvrdě trestá.
Výsledek? Naprosto surrealistická situace. Jako by někdo omylem protnul dvě paralelní reality.
Místní poradní výbor se ale rozhodl nic nerušit:
„Pride match byl naplánován s velkým předstihem. Je nám ctí jej pořádat a oslavovat jako součást globální fotbalové komunity. Fotbal má jedinečnou sílu spojovat kultury a bořit hranice,“ uvedli. A Seattle tak dál věří, že zápas může mít pozitivní dopad.
Může mít?
Paradox je to obří. Ale i přes něj má tenhle bizarní výsledek losu určitou sílu. Připomíná totiž, jak moc se liší realita queer lidí napříč planetou. A že sport, jakkoli univerzální, s sebou neustále nese geopolitické nuance a lidské příběhy, které se do stadionů vždy promítají.
Seattle má teď před sebou těžký úkol: zachovat myšlenku Pride match tak, aby nepůsobil neuctivě, nepatřičně či naivně. Ale zároveň neustoupit ze symbolu, který měl původně daleko větší lehkost.
A možná právě proto bude tento zápas jedním z nejdiskutovanějších momentů turnaje. Ne kvůli výsledku na hřišti, ale kvůli tomu, co se bude odehrávat okolo.
Někdy stačí jeden los, aby se ukázalo, v jak absurdním a nesourodém světě žijeme. A proč jsou duhové vlajky pořád potřeba.
