Radim Fiala z SPD varuje před drag queens, které dětem četly pohádky. Skutečná pohádka ale začíná až v jeho popisu celé události
Na sociálních sítích propukla další kulturní bouře. Tentokrát nad událostí, která by v normální společnosti stěží vyvolala víc než pár roztomilých fotek a povzdech typu „To bylo hezké, že dětem někdo četl“. Jenže v českém internetovém koutu, kde se politická imaginace často mění v žánr katastrofického sci-fi, se z obyčejného čtení dětských knížek stává údajná operace „LGBT indoktrinace“. A kdo jiný by měl pozvednout varovný prst než místopředseda SPD Radim Fiala, podle nějž předškoláky „indoktrinovaly“ drag queens – a to dokonce „za asistence policie“.
V kontextu SPD je to ovšem pochopitelné. Kdykoli se ve světě objeví duhová vlajka, rodí se nová apokalypsa.
Čtení pohádek vs. státní převrat
V berlínském Humboldtově fóru – kulturní instituci, která mimochodem existuje i proto, aby dětem i dospělým rozšiřovala obzory – si dvě drag queens sedly a četly dětem z obrázkových knížek. Nikoli manifest radikální genderové sekty, nikoli návod na změnu pohlaví ve třech krocích, nikoli agitku proti tradiční rodině. Prostě pohádky.
Drag queens nejsou tajní agenti „genderového komplotu“. Jsou to performeři, kteří pracují s nadsázkou, divadelností a extravagantní estetikou – tedy přesně s tím typem kreativity, který děti přímo milují. Je zajímavé, že když dětem čte pohádky klaun, žádný politik nezačne křičet, že stát zbavuje chlapce mužnosti. Drag queen však stačí mít řasy o dva centimetry delší a rázem se máme obávat „ztráty civilizace“.
Kauza jednoho člověka není vizitkou celého queer světa
Fiala ve svém příspěvku na Facebooku mimo jiné argumentuje případem „prominentní berlínské drag queen“ vyšetřované v souvislosti s dětskou pornografií. Závažná věc, bez debat. Jenže používat jednotlivý kriminální případ jako argument proti jakékoli skupině lidí je postup, který by i první ročník žurnalistiky označil za logický faul. Když učitel spáchá trestný čin, nezakážeme školství. Když starosta krade, nezrušíme radnice. Ale když se proviní drag performer, Fiala z toho vyvozuje systémové ohrožení.
Argumentace stylem „jeden člověk = absolutní pravda o celé skupině“ je primitivní, ale politicky účinná. A přesně proto se tak často objevuje ve slovníku extremistických hnutí.
Fantazie o „genderových sociálních inženýrech“
Pak přichází klasický ideologický vývar: „genderisté tvrdí, že existuje 100 pohlaví“, „chtějí, aby chlapci nosili šatičky a v dospělosti rodili děti“. Rétorika, která má k realitě přibližně stejně daleko jako Santa Claus k účetní uzávěrce.
Moderní vzdělávání dětí nemá za cíl „přesvědčovat chlapce, aby se stali dívkami“. Má za cíl jediné: vysvětlit dětem, že svět je rozmanitý a že by se nikdo neměl stát terčem nenávisti kvůli své identitě.
Zjednodušeně: cílem není změnit děti, ale naučit je, aby jednou nemlátily spolužáka, který je gay. Nebo aby se trans dítě nebálo chodit do školy.
Pokud je toto „indoktrinace“, pak ano – jde o indoktrinaci empatií, respektem a základem civilizovaného soužití.
„Každý ví, že existují dvě pohlaví“ – ale věda říká něco jiného
Politici SPD se často odvolávají na „zdravý rozum“. Jenže zdravý rozum má jednu vadu: je to nejméně spolehlivý zdroj informací.
Biologie už několik dekád popisuje intersex variace, hormonální odchylky, chromozomové atypičnosti a celou škálu identit, které prostě do jednoduché škatulky „muž/žena“ nezapadají. „Každý ví“ je fráze, kterou lidé tradičně říkali, když tvrdili, že Země je plochá a ženy nemají studovat.
Když realita odporuje politickému narativu, nezbývá než... realitu ignorovat.
LGBT témata ve školách nejsou propagandou, ale formou prevence. Dlouhodobé výzkumy jednoznačně ukazují, že queer děti čelí výrazně vyššímu riziku depresí, šikany i sebevražedných myšlenek. Naopak školy, které pracují s inkluzivními programy, vykazují nižší míru šikany celkově – tedy nejen vůči LGBT mladým, ale vůči všem žákům. Zahrnutí LGBT témat do výuky navíc „nevyrábí“ nové gaye nebo trans lidi; vytváří pouze prostředí, v němž se děti už existující menšiny nemusí bát žít, mluvit o svých pocitech ani být samy sebou. A právě proto působí zvláštně, když někteří politici s plnými ústy frází o „ochraně dětí“ nejhlasitěji bojují proti opatřením, která děti reálně chrání.
Tradiční rodina jako fetiš
SPD tradičně zdůrazňuje, že „základem státu je rodina, kde táta s mámou vychovávají děti“. Jenže realita už dávno vypadá jinak. Existují rodiny s jedním rodičem, s babičkou jako hlavní pečující osobou, existují rodiny dvou tatínků či dvou maminek, existují pěstouni, existují rozšířené rodiny.
Společnost stojí na tom, že děti vyrůstají v láskyplném prostředí, nikoli na tom, jaké pohlaví mají jejich rodiče. Pokud by stát skutečně chtěl podporovat rodiny, řešil by dostupnější bydlení, školky, rodičovské dávky a kariérní rovnost, nikoli drag queens v knihovně.
A co ten islám?
Když docházejí argumenty, přichází osvědčená figura: „Skutečným nebezpečím je islám“. Tato věta je v konzervativní politice něco jako univerzální sůl – sype se na všechno, i když to nedává smysl.
LGBT lidé v Evropě nežádají nic víc než rovnost a bezpečí. A právě ti, kdo je doma démonizují, fakticky posilují atmosféru, ve které je ohrožuje úplně jiný radikalismus, i ten domácí.
Děti nepotřebují hysterii. Potřebují bezpečný svět.
Drag queens čtoucí pohádky nejsou hrozbou pro děti. Hrozbou jsou dospělí, kteří jim vštěpují strach z jinakosti. Důležitost LGBT témat ve školách není o propagandě, ale o prevenci, respektu a bezpečí. O tom, že každé dítě, bez ohledu na identitu, má právo vyrůstat bez nenávisti.
Kéž by někteří politici věnovali dětem aspoň tolik péče, kolik věnují svým imaginárním kulturním válkám.
