Háma a Sokol si vystřelili z gay páru na Českém slavíkovi. Proč tenhle „vtípek“ není jen nevinná zábava?
Letošní Český slavík měl kromě hudebních čísel ještě jeden moment, který se rychle přenesl z pódia do veřejné debaty. A kdo páteční přenos neviděl, zaslouží si stručný kontext: moderátoři večera Ondřej Sokol a Aleš Háma si vzali na mušku dlouholetý pár Pavla Vítka a Janise Sidovského. Nejprve připomněli jejich symbolické „svatby“ na Karlštejně – což samo o sobě působilo jako příjemná, mírně uštěpačná vsuvka, která k ceremoniím podobného typu patří. Jenže skeč pokračoval směrem, který nebyl úplně vhodný.
Háma dodal, že se obřad odehrál „v sále zadků — pardon, předků“, a že šlo o „teplý, letní podvečer“. Publikum se zasmálo, kamera našla Sidovského s Vítkem, kteří se sice usmívali, ale nebyl to už ten spontánní smích z úvodu. A za nimi sedící mladík reagoval výrazem, který vystihl atmosféru lépe než jakýkoli komentář: znechucením, smíšeným s překvapením, že podobné narážky stále padají v hlavním vysílacím čase.
Janis Sidovský se k celé věci vrátil na Facebooku. Popsal, jak situaci vnímal, jak ji prožíval jeho partner, a přiznal, že podobný typ humoru ho provází od dospívání – ne jako tragédie, spíš jako únavná kulisa, od které člověk čeká, že už dávno přestane hrát. Nezlehčoval to, ale ani neútočil. Jen upozornil, že takové vtípky můžou pro mladé queer lidi znamenat bariéru na cestě k tomu, aby se vůbec odvážili říct, kým jsou.
Proč je to problém?
Ne proto, že by Aleš Háma byl homofob. Ne proto, že by v Česku měla skončit veškerá „nekorektnost“. Problém je v automatismu, se kterým se vrací humor stavěný na orientaci druhých. Je to jednoduché, rychlé, s lehkou garancí smíchu. Ale také s efektem, který nelze ignorovat: posiluje pocit, že queer identita je pořád něco, s čím je možné si libovolně zahrávat.
A tady se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – k lidem, kteří nejsou etablovanými osobnostmi s třiceti lety vztahu, ale teprve hledají odvahu přiznat sami sobě, že jsou jiní, než se od nich čeká. Pro ně podobný humor nepředstavuje „neškodnou legraci“, ale potvrzení obavy, že jejich život bude pořád terčem slovních šťouchanců.
O toleranci humoru
Nikdo nežádá sterilní večery bez ironie a bez jediného odvážnějšího fóru. Humor má mít jiskru, šťávu, může být i trochu ostřejší. Ale když si moderátoři vezmou na mušku něčí orientaci jen proto, že je to snadný materiál, nepůsobí to jako rebelie proti přehnané korektnosti. Je to spíš připomínka toho, jak málo stačí, aby se společnost vrátila do starých vzorců.
Háma se Sidovskému následně ozval, vysvětlil situaci a uznal, že to nebyl povedený moment. To je lidsky cenné a profesně správné. Zároveň to ale odhaluje, že humor, který potřebuje druhý den doprovodný komentář, není humor, který obstál.
O co tu skutečně jde
Ne o zákaz smíchu. Ne o zákaz nekorektnosti. A už vůbec ne o to, aby se na Slavících sedělo strnule jako na konferenci diplomatů.
Jde o elementární pochopení, že jsou témata, která nejsou tabu – jen si zaslouží citlivější zacházení. Protože pro jednoho může být homosexuální narážka úsměvný bonmot, ale pro druhého další připomínka vlastní nejistoty.
A jestli si z letošního ročníku Slavíka máme odnést nějaké ponaučení, pak to, které formuloval Sidovský: že nikdo by neměl mít pocit, že kvůli cizímu vtipu musí potlačovat sám sebe.
A možná ještě jedno doplnění: pokud pointa v roce 2025 stále stojí na slově „teplý“, není to známka odvahy, ale toho, že někomu zůstal humor zaseknutý v minulém století.