Na Národní třídě se připomínala svoboda. Filip Turek dorazil vysvětlit, proč je podle něj jen optickým klamem
Sedmnáctý listopad v Praze obvykle probíhá podle známého scénáře – lidé nosí květiny na Národní třídu, politici se střídají u památníku a veřejnost se snaží na chvíli zastavit v jinak chaotickém roce. Jenže letos se symbolické centrum státního svátku změnilo spíš v improvizovanou arénu.
Hlavní pozornost totiž nepřitáhla pietní atmosféra, ale příchod Filipa Turka, čestného prezidenta Motoristů, výrazné postavy krajní pravice a současného kandidáta na ministra zahraničí. Na místo dorazil se svou ochrankou a skupinou podporovatelů, přímo do davu lidí, kteří proti němu hlasitě protestovali. Volali na něj „hanba“, nesli transparenty s nápisy upozorňujícími na jeho dřívější hajlování a celkově dávali jasně najevo, že podle nich na pietní akci nemá co dělat.
Právě tahle scéna – nespokojení občané, politik s poetikou provokatéra a vzduchem létající pískot – se stala symbolem letošního 17. listopadu. A Turek? Ten sám sebe zjevně viděl v jiné realitě. Tvrdil, že pískot je jen „optický klam“, s protestujícími se hádal a s chladným úsměvem si pořizoval selfie s transparentem „Nácek nám nebude krást svátek“. Dokonce jednomu z kritiků odseknul: „Ať ti nezahajluju do ksichtu.“ Tedy věta, která je v kontextu jeho minulosti opravdu zlověstně upřímná.
A jako by tahle střetová performance nestačila, Turek během rozhovorů vytáhl i několik „alternativních“ verzí historie. Revoluce v roce 1989 podle něj byla organizovaná, StB prý nastrčila mrtvého studenta a volba Václava Havla byla tak hladká, až to působí podezřele. V den, kdy si připomínáme masakr českých studentů z roku 1939 a odpor proti nacismu, je to opravdu zvláštní volba témat.
A právě tímhle začíná celý problém.
Na pietní místo, kde lidé uctívají studenty popravené nacisty a připomínají si boj za svobodu, dorazí politik, který v minulosti hajloval, relativizuje revoluci a vysmívá se protestujícím. A my jako společnost ho pořád bereme natolik vážně, že řešíme, zda by mohl řídit českou diplomacii.
Je vlastně docela symbolické, že to, co mělo být klidné připomenutí studentské odvahy a zápasu proti nacismu, přerostlo v jakousi živou ilustraci hodnotového úpadku. Ne proto, že by protestující selhali. Ale protože jsme jako země dopustili, aby se vůbec debatovalo o tom, zda by takový člověk mohl řídit českou diplomacii. To je selhání tišší, ale o to nebezpečnější.
Možná však Turek – paradoxně a jistě nechtěně – připomněl, že tento svátek pořád může mít sílu. Pokud mu ji dáme. Buď 17. listopad znovu naplníme jasným obsahem, jménem obětí nacismu a příběhy těch, kteří se postavili totalitě, nebo si přiznáme, že jsme ho nechali zplanět.
A pokud se rozhodneme pro tu první možnost, bude to chtít jedno: nenechat si ho příště ukrást někým, komu se ještě nedávno muselo připomínat, že hajlování není stylová variace mávání.
