Olympiáda bez trans žen? Mezinárodní výbor zvažuje plošný zákaz účasti a vrací sport do dob, kdy ženskost určovali muži v oblecích
Když se v roce 2021 Mezinárodní olympijský výbor (MOV) nechal slyšet, že chce „chránit inkluzi, respekt a rovnost“ všech sportovců bez ohledu na genderovou identitu, vypadalo to jako krok správným směrem. Jenže o čtyři roky později se zdá, že duch otevřenosti se z olympijského hnutí zase pomalu vytrácí. Podle informací britské Sky News a dalších médií totiž MOV zvažuje plošný zákaz transgender žen v ženských disciplínách – tedy zákaz účasti sportovkyň, které prošly tranzicí z muže na ženu.
Podle uniklých informací měla ředitelka oddělení zdravotnictví a vědy MOV, Dr. Jane Thorntonová, na nedávné interní prezentaci upozornit členy výboru na „potenciální fyzické výhody“ trans žen v ženském sportu. Zdroje tvrdí, že MOV nyní zvažuje nejen zákaz transgender žen, ale i sportovkyň s odlišným vývojem pohlaví – tedy intersex osob. A to navzdory faktu, že řada vědeckých studií opakovaně zpochybňuje, že by hormonální či biologické rozdíly automaticky znamenaly sportovní výhodu na elitní úrovni.
Pokud by změny skutečně vstoupily v platnost, mohly by se dotknout už olympijských her v Los Angeles 2028. Šlo by tak o zásadní obrat v politice MOV, která donedávna kladla důraz na individuální přístup, tedy posuzování každého sportovce zvlášť, nikoli zákaz celé skupiny.
Jenže svět sportu se za poslední rok výrazně posunul směrem k restrikcím. Americký olympijský a paralympijský výbor už v létě „tiše změnil svá pravidla“ a přijal novou politiku, která transgender ženám v podstatě účast na ženských soutěžích znemožňuje. Odkazuje přitom na výkonné nařízení bývalého prezidenta Donalda Trumpa, které mělo „chránit ženský sport“ – ironicky tak MOV může v roce 2025 přejímat politiku, která má své kořeny ve vysoce konzervativní a exkluzivní agendě.
Sama prezidentka MOV Kirsty Coventryová hovoří o potřebě „chránit ženskou kategorii a sportovkyně“. Po kontroverzi kolem boxerky Imane Khelif na loňských hrách v Paříži, kde se objevily spekulace o jejím pohlaví, se téma „férovosti“ ženského sportu znovu dostalo do centra pozornosti. Khelif, která získala zlato v kategorii do 66 kg, přitom není transgender žena – a přesto se stala symbolem nedůvěry vůči sportovkyním, které nezapadají do konvenčních představ o ženském těle.
A právě to je na celé situaci nejvíc znepokojivé. Diskuze o spravedlnosti v ženském sportu je bezpochyby legitimní, jenže v rukou institucí, které si pletou ochranu s vylučováním, se rychle mění v hon na „nevhodná“ těla. Místo vědeckých argumentů a empatie přichází přísné testování, podezírání a nové hranice „čistoty“.
Zákaz transgender sportovkyň je tak víc než jen sportovní rozhodnutí. Je to kulturní signál. MOV, který se dlouhodobě chlubí svou otevřeností, tím vysílá jasnou zprávu: že inkluze je přijatelná, ale jen do určité míry – do té, která nikoho „neruší“. A že ochrana ženského sportu se dá snadno zaměnit s ochranou stereotypů o ženách.
Olympiáda měla být symbolem jednoty a respektu mezi lidmi. Pokud se ale začne rozhodovat, kdo je „dostatečně žena“, aby mohl soutěžit, ztrácí smysl nejen ženský sport, ale i samotná olympijská myšlenka. Protože ve chvíli, kdy z her vyloučíme ty, kteří nezapadají do našich představ o normálnosti, už to nejsou olympijské hry. To je výběrové řízení na ženskost.
