Rajchl možná rozděluje společnost, ale jeho ložnice není bitevní pole. Kde končí veřejná kontrola a začíná obyčejná šikana?
Příběh Jindřicha Rajchla, youtubera MikeJePana a virálního videa, které údajně zachycuje politika při sexu, by mohl na první pohled působit jako bizarní internetová epizoda. Jenže nejde o zábavu. Jde o hranici, která se v dnešní době stírá čím dál víc – hranici mezi veřejným a soukromým, mezi kritikou a šikanou, mezi odporem vůči politickým názorům a porušováním základních práv.
Jindřich Rajchl, dnes poslanec zvolený za SPD a předseda hnutí PRO, dlouhodobě patří mezi nejvýraznější představitele dezinformační a populistické scény. Jeho rétorika je plná agresivních výpadů, konspiračních teorií, falešných moralistických gest a pohrdání vůči menšinám – ať už sexuálním, etnickým či názorovým. Není divu, že pro mnoho lidí představuje symbol nebezpečného návratu politiky strachu a nenávisti.
Jenže právě proto, že jeho názory tolik lidí rozčilují, je potřeba mít se na pozoru. Protože i ti, kteří právem upozorňují na nebezpečí jeho slov, se mohou sami stát nebezpeční – ve chvíli, kdy překročí etickou hranici. Zveřejnění videa se sexuálním obsahem, na němž má být muž podobný Rajchlovi, není statečné gesto občanské odvahy, ale porušení lidské důstojnosti. A argument, že jde o „odhalování pokrytectví“ člověka, který hlásá tradiční hodnoty, tu neobstojí.
Soukromí je nedotknutelné právo, ne výsada těch, s nimiž souhlasíme. Pokud začneme tolerovat zásahy do soukromí lidí, které nesnášíme, dřív nebo později se stejná logika obrátí proti komukoli z nás. V tomto smyslu mají slova Víta Rakušana, který Rajchla označil za jednoho z nejnebezpečnějších lidí české politiky, ale současně odsoudil zásah do jeho soukromí, mimořádnou váhu. Jsou připomínkou, že demokracie stojí na pravidlech, která platí pro všechny – i pro ty, kdo by je nejraději zrušili.
Znepokojující je i další rozměr případu: podle Rajchla měli spolupracovníci youtubera natáčet jeho šestnáctiletou dceru u jejich domu. Ať už je realita jakákoli, samotný fakt, že něco takového považujeme za možné, ukazuje, kam jsme se dostali. Ve společnosti, která se živí senzací, se i dítě politika může stát nástrojem mediálního boje.
Mikael Oganesjan, známý svými provokacemi, se tak znovu ocitl na hraně, a možná už dávno za ní. Internetová odvaha a touha po sledovanosti ale neospravedlňují útoky na soukromí. Podobné „aktivistické“ metody jen posilují ty, proti nimž mají údajně mířit. Rajchl díky nim může hrát roli oběti – a v očích svých příznivců tak paradoxně získává morální převahu.
Způsob, jak s Rajchlem bojovat, přitom existuje: konfrontovat ho s fakty, rozebírat jeho manipulace, demaskovat jeho demagogii. Ne však sahat do jeho ložnice, ne pronásledovat jeho rodinu, ne přistupovat na logiku bulváru a veřejného lynče.
Když někdo bojuje proti nenávisti nenávistí, neporáží ji, ale jen ji mění v něco jiného. Možná sofistikovanějšího, možná přijatelnějšího, ale stejně destruktivního. A to je skutečné nebezpečí dnešní doby: že ve jménu „spravedlnosti“ zapomeneme na hranice, které kdysi chránily všechny, nejen ty, s nimiž souhlasíme.
Soukromí Jindřicha Rajchla není menší než soukromí kohokoli z nás. A pokud si na jeho úkor budeme dokazovat svou morální nadřazenost, dřív nebo později zjistíme, že žádné hranice už neexistují. Jen prázdné pole, kde vítězí ten, kdo se nebojí být ještě krutější.