Bojovník proti „LGBT lobby“ a „politickým neziskovkám“. Kdo je Jindřich Rajchl a proč bychom se ho měli obávat?
Možná jste ho viděli na pódiu s českou vlajkou v ruce. Možná jste narazili na jeho živá vysílání na Facebooku. A možná jste si všimli, že po posledních volbách usedl do Poslanecké sněmovny – díky spolupráci s Tomiem Okamurou a jeho hnutím SPD.
Jindřich Rajchl. Muž, který se rád stylizuje do role obránce svobody a „obyčejných lidí“. Jenže při bližším pohledu se jeho obraz začíná drolit. Rajchl není jen hlasitým kritikem dosavadní vlády, ale stal se i symbolem nového populismu, který míchá politiku se strachem a hněv s ideologií.
Od fotbalu k politice hněvu
Rajchl vystudoval práva a dlouho působil ve fotbalovém prostředí – mimo jiné i jako místopředseda Fotbalové asociace. Do širšího povědomí se ale dostal až během pandemie covidu, kdy se z aktivisty brojícího proti vládním opatřením stal politický lídr. Založil hnutí PRO – Právo, Respekt, Odbornost.
Kombinace právnického vzdělání, sebevědomého projevu a schopnosti trefovat se do frustrací veřejnosti z něj udělala ideálního mluvčího nespokojených. A když se jeho hnutí v roce 2025 spojilo s SPD, otevřela se mu cesta do parlamentu. Spolu s ní ale i otázka: koho tam vlastně zastupuje?
Jazyk, který z komunity dělá hrozbu
Rajchl se prezentuje jako obránce „normálních hodnot“. Ve skutečnosti ale často míří na konkrétní skupiny – především na LGBT+ komunitu. Varuje před „LGBT indoktrinací dětí“, v souvilosti s trans problematikou mluví o „mrzačení dětí v Americe“ a podepisuje petice požadující „zastavení LGBTQ+ vlivu ve školách“.
Takový jazyk není nevinný. Pracuje s obrazy nebezpečí a ohrožení, které mají vyvolat odpor místo empatie. Dává lidem jednoduchého nepřítele, na kterého mohou přenést vlastní nejistoty. A hlavně posiluje představu, že být queer znamená být hrozbou pro společnost.
V době, kdy queer lidé čelí rostoucímu počtu nenávistných útoků i šíření dezinformací o genderové identitě, působí Rajchlova slova jako benzín přilévaný do ohně.
Když neziskovky vadí víc než korupce
Dalším častým terčem jeho útoků jsou neziskové organizace. Ty, které se věnují právům menšin nebo vzdělávání, označuje za „politické neziskovky“, jež podle něj ovládají média i školství. Hnutí PRO dokonce navrhlo definovat „ideologické neziskovky“ a omezit jejich financování.
Jenže právě tyto organizace často suplují práci státu – pomáhají dětem z ohrožených rodin, lidem bez domova nebo obětem domácího násilí. Zpochybňovat jejich existenci znamená podrývat jeden ze základních pilířů občanské společnosti.
Rajchl svým postojem nejen posiluje nedůvěru ve veřejné instituce, ale vytváří atmosféru, kde se jakákoli forma občanské angažovanosti dá snadno označit za „ideologii“.
Od demonstrací k „období sundávání“
Rajchl nevyrůstal v parlamentních kuloárech, ale na ulici – na pódiích Václavského náměstí. Organizoval demonstrace proti vládě, Evropské unii i „bruselskému diktátu“. Ve svých projevech mluvil o „svržení vlády“, během kterého prý nastane čas zbavit stát „neziskovek, České televize a ukrajinských vlajek“.
Na první pohled to mohou být teatrální gesta. Ale právě takový jazyk bývá předzvěstí posunu – od demokracie založené na diskusi k demokracii postavené na nepřátelství.
Rajchl se prezentuje jako „bojovník proti systému“. Jenže bojovníci tohoto typu často systém nebourají, nýbrž ho zneužívají.
Problémy i v jeho vlastním hnutí
Ani uvnitř hnutí PRO to nevypadá tak, jak Rajchl rád hlásá. Několik krajských předsedů stranu opustilo kvůli nejasnému hospodaření a nedostatku transparentnosti. Odchody doprovázela obvinění z machinací i autoritářského řízení.
Zvenčí tak Rajchl působí jako nekompromisní bojovník proti nepoctivosti, ale zevnitř čelí stejným výtkám, jaké s oblibou používá proti jiným.
Populismus v lesklém obalu
Rajchl naplňuje všechny znaky moderního populisty. Umí mluvit přímo k lidem, nabízí jednoduchá vysvětlení složitých problémů a staví se do role „jediného, kdo říká pravdu“. V době, kdy lidé ztrácí důvěru v instituce, je takový přístup svůdný, ale i nebezpečný.
Jeho sliby o „svobodě“ a „respektu“ znějí líbivě, jenže v praxi znamenají svobodu pro ty, kdo sdílí jeho názory. Respekt pouze pro ty, kteří zůstávají v jeho bublině.
Proč by nás to mělo zajímat
Rajchl dnes sedí v parlamentu. Jeho videa sledují statisíce lidí a jeho slovník se postupně zabydluje i v rétorice dalších politiků. Nejde o okrajový jev – je to test, kam až jsme ochotni ustoupit, než si přiznáme, že to už není „jiný názor“, ale útok na samotné základy otevřené společnosti.
Proto by nás měl Jindřich Rajchl znepokojovat. Ne kvůli hlasitosti svých projevů, ale kvůli tomu, co jimi šíří. Protože v jeho pojetí svobody se pro jiné už žádné místo nenajde.