Klimatická krize vytvoří 1,2 miliardy uprchlíků. LGBTQ+ lidé budou mezi nejzranitelnějšími
Klimatická krize se v příštích desetiletích neprojeví jen rostoucími teplotami či extrémním počasím. Odborníci varují, že do roku 2050 může být kvůli jejím dopadům nuceno opustit své domovy až 1,2 miliardy lidí. A zatímco svět se bude potýkat s rozsáhlým přesídlováním a sdílením omezených zdrojů, největší tíhu těchto změn pravděpodobně ponesou queer lidé.
Na problém upozornili například členové hnutí Just Stop Oil, kteří v roce 2023 přerušili londýnský Pride Parade. Ve svém prohlášení uvedli, že klimatická krize „už připravila o domov miliony lidí, včetně mnoha LGBTQ+ osob“, a že queer lidé jiné barvy pleti „trpí jako první“ v důsledku sociálního rozpadu, který s klimatickými změnami přichází.
Podle Institutu pro ekonomiku a mír může být do poloviny století kvůli extrémnímu počasí, stoupajícím hladinám oceánů a přírodním katastrofám vysídleno až 1,2 miliardy lidí. Už dnes přitom Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí, že mezi lety 2008 a 2016 bylo každoročně nuceno své domovy opustit více než 21 milionů lidí kvůli událostem souvisejícím s počasím.
Klimatická změna přitom funguje jako tzv. multiplikátor hrozeb – zhoršuje nerovnosti a nejvíce dopadá na ty, kteří jsou už nyní znevýhodněni. To platí i pro LGBTQ+ komunitu, která v mnoha zemích stále čelí diskriminaci, kriminalizaci či násilí.
Více rizik, méně ochrany
Zpráva Williamsova institutu z roku 2024 například zjistila, že queer páry ve Spojených státech častěji žijí v oblastech ohrožených klimatickými katastrofami – u pobřeží nebo v regionech se špatnou infrastrukturou. V důsledku toho jsou méně připraveny reagovat na extrémní události a čelí většímu riziku ztráty domova.
Podle právníka Eoina Jacksona z Harvard International Law Journal navíc mnoho zemí, které budou nejvíce zasaženy změnou klimatu – například severní Afrika, jihovýchodní Asie nebo Blízký východ – už nyní vykazuje nízkou úroveň práv LGBTQ+ osob. V takových regionech se queer lidé mohou stát obětními beránky, jak už ukázaly dřívější příklady, kdy byli LGBTQ+ lidé obviňováni z pandemie COVID-19 nebo přírodních katastrof.
„Jakmile začne společnost hledat viníky za utrpení, které přináší klimatická krize, je pravděpodobné, že první na řadě budou queer lidé,“ píše Jackson.
Diskriminace i při snaze o přežití
Když katastrofa udeří, queer a trans lidé se často setkávají s překážkami při získávání pomoci. I v zemích jako Spojené státy mají LGBTQ+ lidé po vysídlení horší přístup ke zdravotní péči, potravinám či nouzovému ubytování.
Ti, kteří jsou nuceni migrovat do jiných zemí, pak často čelí diskriminaci v uprchlických táborech a mají obtížnější přístup k azylu. Současná mezinárodní legislativa totiž neuznává klimatické uprchlíky – a už vůbec ne ty, jejichž zranitelnost vychází z jejich sexuální orientace nebo genderové identity.
Příkladem je známý případ Teitiota vs. Nový Zéland, kdy OSN zamítla žádost muže z Kiribati o azyl kvůli dopadům změny klimatu. „Soud tím neuznal specifickou zranitelnost, kterou marginalizované osoby pociťují v důsledku klimatických změn,“ komentuje Jackson.
Klimatická krize se tak stává zrcadlem, v němž se odráží všechny sociální nerovnosti – od chudoby po homofobii. Pokud má mít svět naději, musí být součástí řešení i klimatická spravedlnost pro LGBTQ+ lidi.
