Bez investigativní žurnalistiky by Turek zůstal jen sympaťákem v kožené bundě. Jeho minulost ale mluví jasně

Když Deník N minulý týden zveřejnil archivní příspěvky Filipa Turka, naplnil přesně to, co má nezávislá investigativní žurnalistika dělat: klást nepohodlné otázky, tahat minulost na světlo a dávat veřejnosti do rukou fakta, která umožňují udělat si vlastní názor. A ten je v tomto případě poměrně jednoznačný.

Filip Turek není „kontroverzní politik“. Není ani „provokatér“. Filip Turek je člověk, který opakovaně projevoval rasistické postoje, hajloval, sbíral nacistické předměty, sdílel příspěvky plné nenávisti a má za sebou obvinění z násilí na ženách.

Příspěvky plné rasismu, homofobie, vulgarit a otevřených narážek na nacismus. Turek se měl například vyjadřovat o Romech ponižujícími výrazy a v souvislosti s brutálním žhářským útokem ve Vítkově z roku 2009, při němž byla těžce popálena tříletá Natálka, napsal: „Zapalovat někomu něco je blbost, ale to, že se popálilo cikáně, by mělo být polehčující okolností.“ Jindy se na sociálních sítích vysmíval české justici slovy: „Mám rozhodnutí tohoto soudu chápat jako návod na mlácení cikánů lopatou?“

Tohle nejsou „provokace“ nebo „tvrdá rétorika“, jak by se je možná snažili někteří obhájci rámovat. Jsou to projevy hluboce zakořeněného pohrdání, které nemají v civilizované společnosti místo — natož v politice, která má reprezentovat Českou republiku navenek.

Vzorec chování, ne jedna chyba

Turkova minulost přitom není žádným novým objevem. Od svého vstupu do politiky za Motoristy sobě je obklopen sérií kauz, které dohromady tvoří poměrně jasný obrázek. Je tu slavná fotografie z roku 2013, na níž hajluje před hotelem Pupp. Je tu jeho fascinace nacistickými předměty – svícen se svastikou, dýka, helma se symbolem řecké neonacistické strany Zlatý úsvit. Jsou tu obvinění jeho expartnerky ze znásilnění a domácího násilí, podložená zprávami a e-maily terapeutce, ve kterých popisuje brutální fyzické týrání. A jsou tu také jeho vlastní činy z posledních let — třeba sdílení tachometru s rychlostí přes 200 km/h po české dálnici, za což by běžný řidič čelil zákazu řízení.

Každý jednotlivý případ by sám o sobě možná mohl vyvolat debatu, omluvu, reflexi nebo právní řešení. Ale ve chvíli, kdy se všechny tyto příběhy spojí, vzniká nepřehlédnutelný obraz člověka, který má k demokratickým hodnotám stejně daleko jako ke zpomalovacímu prahu.

„Útoky médií“ jako taktika

Turkova reakce na zjištění Deníku N je přitom ukázkovou učebnicí politické manipulace. Všechno je prý „účelová kampaň“, „dehonestace“, „útok, který má zabránit vzniku nové vlády“. Nic není jeho vina, vše je spiknutí. Místo omluvy za vlastní výroky a chování slyšíme jen defenzivní rétoriku, ve které se stylizuje do role oběti systému.

Tohle není nic nového — extremisté, populisté i autoritářští lídři podobné narativy používají po celém světě. Když jsou jejich slova konfrontována s realitou, místo zodpovědnosti nastupuje útok na ty, kdo realitu pojmenovali. A právě proto je důležité stát pevně na straně nezávislé investigativní žurnalistiky.

Proč je investigace klíčová

Bez novinářské práce by Turkova minulost zůstala buď zcela neznámá, nebo by se dál rozplývala v mlze polopravd, memů a PR narativů. Média, která mají odvahu prohrabávat archivy, kontaktovat svědky, ověřovat informace a publikovat je i za cenu osobních útoků, jsou jedním z mála mechanismů, které dokážou bránit demokracii před normalizací extremismu.

Policie sama potvrdila, že informace Deníku N bere vážně a bude se jimi zabývat. Novinářka Zdislava Pokorná ale zároveň čelí nenávistným útokům a pokusům ji zdiskreditovat. Je to paradox: místo toho, aby společnost ocenila, že někdo upozorňuje na minulost potenciálního ministra zahraničí, je terčem ten, kdo dělá svou práci.

Nebezpečí relativizace

Část společnosti má tendenci podobné případy zlehčovat. „Byl mladý.“ „Je to jen sběratelství.“ „Každý má nějaké kostlivce.“ Ale právě tohle je cesta, která otevírá dveře normalizaci nenávisti. Nacistické symboly nejsou dekorace. Rasistické výroky nejsou názory. A hajlování není gesta „vytržená z kontextu“.

Turek není obětí mediální kampaně. Je výsledkem dlouholeté tolerance extremistických postojů ve veřejném prostoru. A právě teď stojíme na křižovatce, kde se rozhoduje, jestli takové postoje budeme dál přehlížet — nebo jestli si jako společnost řekneme jasné „ne“.

Filip Turek není „kontroverzní postava“. Je to člověk, který se dlouhodobě projevuje jako nácek. A pokud má někdo takový ambice reprezentovat Českou republiku navenek, pak je povinností médií i společnosti připomenout, kam přesně takové ambice v minulosti vedly.