Genocida, kterou nevidíme. Proč svět mlčí o Súdánu a Kongu, zatímco sleduje Palestinu
Když se v médiích objevuje slovo „genocida“, nejčastěji je dnes spojováno s Gazou a izraelsko-palestinským konfliktem. Tragédie, která se odehrává před zraky celého světa, je právem intenzivně sledována a vyvolává silné emoce i politické reakce. Jenže zatímco palestinské utrpení plní titulní stránky, jiné konflikty, které mají podle odborníků rovněž charakter genocidy, zůstávají na okraji mediální pozornosti. Mluvíme zejména o Súdánu a Demokratické republice Kongo.
Súdán: genocida potvrzená, ale mediálně téměř neviditelná
V lednu 2025 označilo americké ministerstvo zahraničí činy polovojenských jednotek RSF v regionu Darfúr za genocidu. Konflikt, který začal v dubnu 2023, má podle humanitárních organizací již stovky tisíc mrtvých a miliony lidí na útěku. Podle Human Rights Watch probíhá v západním Darfúru systematické vyvražďování příslušníků etnické skupiny Masalit, a to s cílem zcela změnit demografickou strukturu oblasti.
Navzdory tomu, že jde o jedno z nejhorších zvěrstev současnosti, v mezinárodních médiích se súdánská genocida objevuje jen sporadicky. Organizace jako Genocide Watch nebo Global Centre for the Responsibility to Protect upozorňují, že varovné signály přicházely již dlouhé měsíce před tím, ale svět prakticky nereagoval.
Kongo: „neviditelná válka“ se stovkami tisíc obětí
Podobná situace panuje i v Demokratické republice Kongo. Ve východních regionech země probíhá dlouhodobý konflikt mezi ozbrojenými skupinami a vládními silami, který má rovněž charakter masových zvěrstev. Ozbrojené milice útočí na civilní obyvatelstvo, znásilňování je používáno jako válečná zbraň a podle odhadů OSN bylo od roku 2023 zabito či vyhnáno z domovů více než 6 milionů lidí.
Platforma Modern Diplomacy hovoří o „neviditelných válkách“ – konfliktech, které jsou natolik komplexní a vzdálené od mediálních center, že se jen zřídkakdy dostanou na titulní strany. Oběti v Kongu zůstávají bezejmenné, jejich příběhy se neobjevují ve světových denících ani v hlavních zpravodajských relacích.
Nerovnoměrné pokrytí: struktura, jazyk i algoritmy
Rozdíly v mediální pozornosti nejsou náhodné. Analýzy ukazují, že západní média věnují konfliktu v Gaze násobně více prostoru než jiným genocidám v moderních dějinách. Například ve slavném deníku New York Times je počet článků obsahujících slova „Izrael“ a „genocida“ devítinásobně vyšší než počet článků o Rwandě v době její genocidy a téměř šestinásobně vyšší než o Darfúru.
Mediální výzkumy také ukazují, že způsob, jakým jsou konflikty rámovány, hraje zásadní roli. Zatímco izraelské či palestinské oběti bývají v médiích individualizované a zlidštěné, oběti v Africe jsou často prezentovány anonymně, jako čísla nebo statistiky. Použitý jazyk navíc bývá odlišný – slova jako „masakr“, „vyhlazování“ nebo „slaughter“ se ve zprávách o afrických konfliktech objevují mnohem méně často.
Je v tom i rasový prvek?
Otázka, proč některé konflikty dostávají nepoměrně větší mediální prostor než jiné, je složitá. Svou roli hraje geografická vzdálenost, politické zájmy, bezpečnost novinářů i komplexnost samotných konfliktů. Přesto nelze ignorovat ani faktor rasové a kulturní zaujatosti, byť často nevědomé.
Západní mediální systém je do velké míry formován elitami ze Severu a Západu — a to se promítá do toho, co je považováno za „hodné zpravodajství“. Konflikty, které se týkají lidí s tmavou pletí, z regionů považovaných za „periferní“, často nedostávají stejnou míru empatie ani prostoru. Někteří mediální analytici mluví o „hierarchii utrpení“: určité tváře a těla jsou viditelnější než jiné.
Morální i mediální selhání
Zatímco Gaza plní televizní obrazovky a sociální sítě, genocida v Súdánu a masakry v Kongu se odehrávají v téměř mediálním vakuu. Tento nepoměr je varovným signálem o tom, jak selektivní je globální pozornost — a jak snadno mohou masové zločiny probíhat bez většího zájmu světa.
Jde o selhání novinářské profese i společnosti jako celku. Pokud totiž média nevědomě reprodukují rasové a kulturní stereotypy, stávají se součástí problému. Odpovědí není rezignace, ale rozšíření perspektivy: sledovat i konflikty, které se „nehodí“ do hlavních zpráv, dávat prostor místním novinářům a posilovat rozmanitost v redakcích.
Utrpení si totiž nevybírá podle rasy. Je na médiích, aby přestala dělat totéž.
