Žena v Rusku dostala pokutu za pět let starý příspěvek s duhovou vlajkou. Některé české strany by podobný svět uvítaly
Představte si, že sdílíte duhovou vlajku na svém profilu. Není to coming out, není to manifest, je to jen obrázek. A pak – o pět let později – stojíte před soudem. Přesně to se stalo ženě v ruském městě Čerkessk. Její hřích? Sdílení „symbolů extremistické LGBT komunity“. Přiznala vinu, projevila lítost, dostala pokutu. Konec příběhu? Bohužel ne.
Zákon, který vstoupil v platnost minulý rok, fakticky kriminalizuje jakýkoli projev identity – od ilustrace dvou líbajících se žen až po animovaný seriál My Little Pony, jenž byl zařazen mezi obsah přístupný pouze od 18 let. Policie podniká razie v klubech, studenti jsou vylučováni z univerzit, lidé mizí ve vězení – a někteří tam přicházejí o život. Stát nyní podle některých zdrojů dokonce buduje databázi LGBTQ+ občanů. Ne jako metaforický obraz, ale doslova – aby měl všechny „odlišné“ pod kontrolou.
Člověk by čekal, že v roce 2025 se podobné zprávy budou číst jako varování z dystopického románu. Jenže realita v Rusku ukazuje, že stát dokáže proměnit pouhou duhu v důkazní materiál. Že se místo ochrany lidské důstojnosti hledají obětní beránci, na kterých lze demonstrovat sílu.
Pro nás v Česku to není jen „daleký příběh z Východu“. Blíží se volby a některé politické strany by nás rády posouvaly směrem, kde „tradiční hodnoty“ znamenají šikanu a kde stát rozhoduje, kdo smí existovat důstojně a kdo už je „extremista“. Možná nám připadá nepředstavitelné, že by i u nás mohla být duhová vlajka důvodem k pokutě. Jenže historie ukazuje, že podobné posuny nikdy nezačínají dramaticky. Vždy začínají nenápadně – slovníkem, který normalizuje nenávist, a drobnými ústupky, které se tváří nevinně.
A právě proto je ruský příklad varováním, které bychom neměli ignorovat. Ukazuje, jak rychle se dá z občanů udělat hrozba a z lidské identity „extremismus“. A také to, jak snadno se může stát z nástroje moci rozhodčí, který lidem odebírá důstojnost.
Na nás je, jestli chceme jít stejným směrem. Rusko není budoucnost, ke které bychom se měli blížit. Rusko je odstrašující příklad. A jestli existuje poselství, které bychom si z něj měli odnést, pak to, že některé strany v Česku by nás přesně do těchto náručí hnaly. A to je cesta, kterou jít nechceme.
