Slovensko zabetonovalo diskriminaci do ústavy. Dvě pohlaví, „tradiční rodina“ a konec práv menšin
Rozhodnutí slovenského parlamentu změnit ústavu a výslovně v ní zakotvit pouze dvě pohlaví, omezit adopce a posílit výlučnou pravomoc státu rozhodovat o kulturně-etických otázkách, není jen drobná úprava. Je to zásadní posun v tom, jak Slovensko definuje sebe samo a své občany. A je to posun problematický – nejen z hlediska práv menšin, ale i z hlediska mezinárodních závazků a právního státu.
Kontext je přitom jasný: koalice Roberta Fica se od nástupu k moci prezentuje jako obránce „suverenity“ a „tradičních hodnot“. Tyto pojmy ale v praxi slouží k legitimizaci zásahů, které mají jeden konkrétní cíl – omezit práva LGBTI+ lidí a upevnit politickou kontrolu. Suverenita se tu staví do protikladu k evropským normám a lidským právům, jako by šlo o cizí diktát, nikoli o základní rámec, k němuž se Slovensko dobrovolně přihlásilo.
Z právního hlediska je problém hned dvojí. Za prvé, ústavní zakotvení pouze dvou pohlaví ignoruje realitu, kterou uznávají mezinárodní soudy i odborná lékařská komunita. Trans a nebinární lidé existují a jejich práva chrání nejen Evropský soud pro lidská práva, ale i mezinárodní úmluvy, jimiž se Slovensko zavázalo řídit. Za druhé, omezení adopcí není v souladu se zásadou nejlepšího zájmu dítěte, která je základním pilířem mezinárodního práva i praxe dětské ochrany. Ústava tak může přímo poškodit ty, o jejichž blaho má primárně jít – děti.
Kromě právní roviny má novela i vážné praktické dopady. Slovensko se vystavuje riziku sporů s evropskými institucemi a možné izolace v rámci EU. Je také pravděpodobné, že sporná ustanovení skončí před Ústavním soudem nebo Evropským soudem pro lidská práva. Především ale novela zhoršuje vnitřní klima: queer lidé se dostávají do situace, kdy jejich existence není jen společensky zpochybňována, ale právně odmítána. To může vést k odchodu části obyvatel, ke zhoršení duševního zdraví mladých a k dalšímu oslabování důvěry občanů v demokratické instituce.
Argument o „ochraně rodiny“ přitom neobstojí. Rodiny existují v celé své rozmanitosti a stát jejich existenci nezastaví tím, že je nedefinuje. Naopak: stát by měl rodiny chránit právě v jejich pluralitě, pokud mu jde skutečně o stabilitu a budoucnost. Omezování adopcí či upírání práv queer párům nijak neposílí tradiční model rodiny – jen poškodí ty, kteří do něj nezapadají.
Slovenský parlament tak nepřijal zákon, který by posílil stabilitu země. Přijal zákon, který Slovensko posouvá směrem k ústavní diskriminaci, otevírá dveře právním konfliktům a oslabuje samotnou ideu rovnosti před zákonem. V konečném důsledku je to prohra celé společnosti, protože demokracie se nepozná podle toho, jak chrání většinu, ale podle toho, jak dokáže chránit menšiny.
Otázka, co bude dál, zůstává otevřená. Zda novela obstojí v praxi a před soudy, zda občanská společnost dokáže mobilizovat odpor, a zda se politická debata na Slovensku vrátí k řešení skutečných problémů. Jisté je jen jedno: ústava by měla být symbolem rovnosti a právní jistoty. Na Slovensku se z ní teď stává nástroj vylučování – a to je nebezpečný precedens nejen pro LGBTI+ lidi, ale pro každého, kdo se ocitne mimo rámec „správné“ identity definované vládnoucí většinou.
