Země svobodných? Jen pokud fandíte Trumpovi. Svoboda projevu v USA se mění v hru pro vyvolené
„Země svobodných.“ Tak zní verš americké hymny, který se stal symbolem celé národní identity. Spojené státy se dlouhodobě prezentují jako místo, kde může každý říct, co si myslí — bez ohledu na to, zda se to většině líbí, nebo ne. Právě svoboda projevu je jedním z pilířů americké demokracie a je zakotvená přímo v prvním dodatku ústavy z roku 1791. Jenže poslední měsíce ukazují, že tato svoboda není tak univerzální, jak by se mohlo zdát. A už vůbec ne tehdy, pokud vaše názory nerezonují s Donaldem Trumpem a jeho okolím.
Trump během své inaugurace v lednu slíbil, že „vrátí Americe svobodu projevu“ a ukončí vládní cenzuru, kterou prý prosazovala předchozí Bidenova administrativa. Tvrdil, že demokraté tlačili na sociální sítě, aby mazaly příspěvky s „nežádoucími“ názory – například konspirační teorie o covidu-19 nebo o výsledcích voleb. Jenže tento slib se ukázal být spíše politickým gestem než realitou. O pár měsíců později sám Trump veřejně volal po zákrocích proti komikům, kteří si z něj utahovali, a začal útočit na média, která si dovolila být kritická. Svoboda projevu se tak rychle proměnila z principu v nástroj politického boje.
Napětí ještě více vyhrotila nedávná tragédie. Charlie Kirk, konzervativní influencer a Trumpův blízký spojenec, byl zastřelen během debaty na univerzitní půdě v Utahu. Jeho smrt hluboce zasáhla konzervativní scénu, která jej vnímala jako symbol tradičních hodnot. Konzervativní politici a komentátoři jej začali stavět do role mučedníka, údajně zabitého jen proto, že „říkal pravdu“. Jenže už v prvních hodinách po jeho smrti se začaly šířit dezinformace, například že útočníkem byla trans osoba. Tyto lži rychle zaplavily internet a sloužily k dalším útokům na LGBTQ+ komunitu. Kirkova smrt tak byla zneužita nejen k posílení politické agendy, ale i k prosazování nových forem cenzury.
Následné reakce Trumpovy administrativy a jeho spojenců ukazují, že volání po svobodě projevu bylo jen jednostranné. Viceprezident JD Vance vyzval, aby každý, kdo veřejně kritizoval Kirka nebo dokonce vyjádřil radost z jeho smrti, byl nahlášen svému zaměstnavateli. Výsledkem byly desítky propuštěných zaměstnanců, kteří na sociálních sítích sdíleli „nevhodné“ komentáře. Podobně ministerstvo obrany začalo sledovat vojáky kvůli jejich vyjádřením a ministerstvo zahraničí pohrozilo zrušením víz cizincům, kteří se k události vyjadřovali kriticky. To už není obrana svobody, ale otevřený pokus zastrašit všechny, kdo mají odlišný názor.
Ironií je, že právě konzervativci byli v minulosti těmi, kdo nejhlasitěji kritizovali „cancel culture“ – tedy společenský tlak na umlčování hlasů, které se většině nelíbí. Dnes ale stejnou logiku používají proti svým odpůrcům. Zatímco dříve se bránili proti zrušeným účtům na Twitteru či odstraněným příspěvkům o „ukradených volbách“, nyní sami tlačí na média, univerzity a zaměstnavatele, aby umlčeli lidi s opačnými názory. To ukazuje, že nejde o princip svobody projevu, ale o to, kdo zrovna drží moc a určuje, které hlasy jsou přijatelné.
Situace vyvrcholila, když Trump oznámil, že chce označit hnutí Antifa za teroristickou organizaci. Antifa přitom není jednotná organizace, ale spíše volné sdružení lidí, kteří vystupují proti krajní pravici a neonacismu. Zakázat tak široké a vágně definované hnutí je velmi nebezpečný precedent. Připomíná to spíše kroky autoritářských režimů – například Ruska, které loni označilo „mezinárodní LGBT hnutí“ za extremistické. Pokud stát získá moc označovat celé ideologické směry za „teroristické“, svoboda projevu se z právního principu stává politickým nástrojem k umlčení nepohodlných hlasů.
To neznamená, že by se neměla řešit otázka nenávistných projevů nebo dezinformací. Ano, existují slova, která ubližují a mohou vyvolat násilí. Ale právě první dodatek americké ústavy stojí na tom, že i ošklivé či provokativní projevy jsou chráněny. Řešením proto nemůže být selektivní umlčování opozice. Demokracie přežije jen tehdy, když pravidla budou platit pro všechny stejně – ať už jde o konzervativce, liberály, nebo kohokoli jiného.
Pokud Spojené státy chtějí zůstat „zemí svobodných“, musí si uvědomit jednoduchou pravdu: svoboda projevu není privilegium pro vládnoucí, ale univerzální právo pro všechny. V momentě, kdy se stane nástrojem pro posilování jedné ideologie, ztrácí svůj smysl. A s ním i samotná podstata demokracie.
