Komise OSN varuje před genocidou v Gaze. Je čas, aby Evropa i Česko začaly jednat
Konflikt mezi Izraelem a Palestinou patří k nejdéle trvajícím a nejniternějším tragédiím moderní historie. V říjnu 2023 se do něj znovu zapsal krvavý milník – teroristický útok Hamásu, při němž ozbrojenci brutálně zavraždili přes tisíc lidí a stovky dalších odvlekli do zajetí. Izraelská společnost byla otřesena v samých základech. Strach, bolest a touha po spravedlnosti jsou legitimní a pochopitelné. Každý stát má právo bránit své občany.
Jenže odveta, která následovala, se během měsíců proměnila v humanitární katastrofu rozměrů, jaké svět nezažil celé dekády. Podle OSN bylo v Gaze zabito téměř 65 tisíc Palestinců, z nichž drtivou většinu tvoří civilisté – muži, ženy a děti, které neměly s útokem Hamásu nic společného. Miliony lidí byly vyhnány ze svých domovů, nemocnice jsou mimo provoz, léky i potraviny jsou nedostupné. A nyní přichází zpráva nezávislé vyšetřovací komise OSN, která dění v Gaze označuje za genocidu a tvrdí, že izraelská vláda a armáda naplnily čtyři z pěti skutkových podstat definovaných v Úmluvě o genocidě.
Slovo „genocida“ má v Evropě obrovskou váhu – je to právní i morální odsudek. Není to obvinění, které by se mělo používat lehkovážně. Proto bychom měli zprávu OSN číst s respektem a se stejnou vážností, s jakou bychom posuzovali podobné obvinění vůči jakémukoli jinému státu. Je možné, že se v budoucnu v právním řízení některé závěry vyvrátí. Ale ignorovat fakta, že v Gaze umírají desetitisíce civilistů a že humanitární pomoc je systematicky blokována, by byla pro Evropu morální prohra.
Evropa by měla být hlasem, který připomíná, že lidská práva platí pro všechny – Izraelce i Palestince. Že boj proti terorismu nesmí vést k trestání celých komunit. Že mezinárodní právo je základ, na kterém stojí bezpečnost všech států, včetně Izraele. Izrael potřebuje mír a bezpečnost, ale mír nevznikne ze zničeného pásma země a generace dětí traumatizovaných válkou.
Česká vláda i EU by proto měly aktivně tlačit na okamžité příměří, zajištění masivní humanitární pomoci a otevřený přístup pro mezinárodní vyšetřovatele. Stejně důležité je i politické řešení – obnova rozhovorů o dvoustátním uspořádání, které už příliš dlouho leží na mrtvém bodě. Ignorování palestinské státnosti a odsouvání otázky míru jen prodlužuje utrpení na obou stranách a vytváří prostor pro radikalizaci.
Zároveň je třeba mluvit i o budoucnosti izraelské společnosti. Tlak na vládu, aby respektovala mezinárodní právo, není útokem na Izrael – je to krok, který může pomoci zajistit, aby izraelská demokracie zůstala živá a důvěryhodná. Demokratický stát by měl být schopen sebereflexe a ochoty vyšetřit, zda nedošlo k excesům, které jdou proti jeho vlastním hodnotám.
Evropa se nachází v momentu, kdy rozhoduje o své morální autoritě. Mlčení není neutrální postoj – je to souhlas s tím, co se děje. Generace Z, která sleduje záběry z Gazy na sociálních sítích, si tuto nečinnost zapamatuje a bude ji chápat jako selhání.
Pokud chceme zůstat věrohodnou silou, která hájí lidská práva, musíme mít odvahu mluvit jasně: civilisty nelze trestat za činy teroristů, humanitární pomoc není vyjednávací nástroj a genocida – ať se děje kdekoliv – je nepřijatelná. Jedině tlak na mír a spravedlnost na obou stranách může přinést bezpečnost nejen pro Palestince, ale i pro Izraelce.
