Nenávist není názor. Kauza Chi Chi Tornádo ukazuje, že demokracie se bez respektu k odlišnosti neobejde
Petr Vostárek alias Chi Chi Tornádo patří k průkopníkům české drag scény. Už více než tři desetiletí stojí na pódiu, provokuje, baví a otevírá témata, která zdaleka nejsou jen o kostýmech a make-upu. V posledních dnech se ale jeho jméno dostalo na titulní strany z jiného důvodu: kvůli pořadu Chi Chi na gauči, který uvádí na České televizi, a vlně nenávistných reakcí, jež vyústily v to, že zvažuje konec kariéry.
Drag není novinka ani provokace „pro provokaci“
Odpůrci drag show často tvrdí, že jde o „moderní výmysl“ nebo „pokus převychovat společnost“. Ve skutečnosti má převlékání v rámci uměleckého vystoupení dlouhou historii – od shakespearovských her po Divadlo Járy Cimrmana. V těchto kontextech se nikdy neřešilo, zda herec v dámském kostýmu „podvrací hodnoty“ či „ohrožuje děti“. Drag je především forma performance, která pracuje s humorem, nadsázkou a hrou s identitou. V liberální demokracii je to legitimní součást kulturní nabídky, ať už se líbí všem, nebo ne.
Kritika je v pořádku. Nenávist ne.
O pořadu financovaném z koncesionářských poplatků lze vést debatu – a má to smysl. Veřejnost má právo ptát se na dramaturgii, rozpočty i kvalitu obsahu. Jenže diskuse kolem Chi Chi na gauči se rychle změnila v lavinu urážek, osobních útoků a výhrůžek. Často mířily nikoli na samotný pořad, ale na existenci a identitu moderátora. To už není „svobodný názor“, ale cílené znevažování člověka. Demokracie stojí na schopnosti vést nesouhlas slušně – a to jsme tady nezvládli.
Senátor Zdeněk Hraba a někteří další komentátoři tvrdí, že reakce na pořad jsou důsledkem „tlaku progresivistů, kteří chtějí převychovat lidi“. Tento argument je ale spíš politickým rámováním než realitou. Česká televize má zákonnou povinnost reflektovat pestrost společnosti – tedy ukazovat různé menšiny, kulturní formy i životní styly. To není převýchova, ale naplňování principu veřejné služby. A pokud nás takové pořady „provokují“, spíš to odhaluje naši nízkou toleranci vůči jinakosti.
Brzobohatý: když se role změní v cejch
Silným dokladem toho, že problém nespočívá v samotném dragu, ale v českém přístupu k lidem, kteří se odlišují, je i případ hudebníka Ondřeje Brzobohatého. Ten v pořadu vystoupil jako Tiffany Richbitch, s humorem mluvil o převlékání a upozorňoval, že drag je především hra, nikoli projev sexuální orientace. Přesto se stal terčem urážek, které šly daleko za hranici kritiky.
Brzobohatý připomněl, že jiní umělci – ať už Roman Tomeš v roli Hedwig nebo účinkující v Tvoje tvář má známý hlas – se v drag stylizacích objevují běžně a bez negativní odezvy. Rozdíl? On sám je zatížen bulvárním příběhem a soudními spory, takže se na něj snáz lepí cejch „úchyla“ nebo „provokatéra“. To ukazuje, že u nás nezáleží tolik na obsahu performance, jako na tom, kdo ji předvádí – a zda se strefuje do našich předsudků.
Jeho rozhodnutí už jako Tiffany veřejně nevystupovat není projevem „prohry v debatě“, ale kapitulací před mírou osobních útoků, které se staly neúnosné. A to je pro společnost, která si zakládá na svobodě projevu, alarmující.
Zneužití nebo zastání?
Hraba tvrdí, že ČT „zneužila“ Petra Vostárka k provokaci. Tento názor působí paradoxně – pokud totiž připustíme, že umělec nemá být vystavován kontroverzím, znamená to, že mu upíráme právo rozhodnout se, co a kde chce prezentovat. Vostárek sám opakovaně říká, že drag je pro něj zdrojem radosti a sebevědomí. To, co ho zraňuje, nejsou světla kamer, ale nenávistná reakce části publika.
Umělecká svoboda jako lakmusový papírek demokracie
Způsob, jakým společnost reaguje na nekonvenční umění, je lakmusovým papírkem její otevřenosti. Pokud dokážeme přijmout drag queens, můžeme lépe chránit i jiné projevy menšin – etnických, náboženských nebo politických. Odmítnutí nenávisti vůči Chi Chi Tornádo proto není jen obranou jednoho performera. Je to obhajoba principu, že v demokratické společnosti má být prostor pro všechny – i pro ty, kteří dráždí naši komfortní zónu.
Petr Vostárek i Ondřej Brzobohatý možná ustoupí z veřejného vystupování. To ale nebude vítězství „zdravého rozumu“ ani kritického myšlení – bude to vítězství strachu a frustrace. A tam, kde vládne strach z odlišnosti, se demokracie pomalu mění v diktát většiny.
