Měsíc hrdosti se chýlí ke konci. Ale náš závazek k rovnosti teprve začíná
Protože Pride není dekorace. Pride je politický akt. Je připomínkou historie odporu, přehlížené bolesti i přežitého násilí. Je zároveň vizí jiného, svobodnějšího světa. Letos – v roce 2025 – však Pride probíhal v mimořádně znepokojivém kontextu. Zatímco viditelnost LGBTQ+ komunity roste, sílí i odpor: právní, kulturní i fyzický.
Jen v USA bylo od roku 2022 předloženo přes 600 zákonů zaměřených proti queer lidem. Drag show jsou cenzurovány, trans mladistvým se odpírá zdravotní péče, knihy s queer tématy mizí z knihoven. Tento legislativní útok ale není izolovanou anomálií. Je to součást širší reakční vlny – ta sahá od amerického náboženského nacionalismu přes Orbánův režim až po Rusko a Ugandu, kde být gayem znamená reálné riziko vězení nebo násilí.
Nelze přehlédnout, že za tímto tažením nestojí jen domácí síly – část nenávistné ideologie je cíleně exportována. Politické a náboženské skupiny, často financované z USA, šíří propagandu, která kriminalizuje queer existenci a snaží se podkopat důvěru ve vědecký konsenzus i základní lidská práva. Tyto síly nehájí „tradiční hodnoty“. Útočí na samotnou podstatu otevřené a demokratické společnosti.
A právě proto se musíme znovu a znovu ptát: co pro nás vlastně znamená svoboda? Demokracie? Lidská práva?
Liberální demokracie není samozřejmost. Vyžaduje péči a obranu – obzvlášť v době, kdy se proti ní obrací populisté, autoritáři a ideologové v rouchu „morálního zájmu o děti“. Vymazávání queer komunity z učebnic, knihoven i veřejného prostoru není ochranou dětí. Je to jejich ohrožení. Mladí queer lidé, kteří vyrůstají v prostředí bez zastoupení, často trpí úzkostmi, depresemi a vyšší mírou sebevražedných tendencí. Naopak inkluzivní prostředí prokazatelně zachraňuje životy.
Z toho plyne zásadní sdělení: práva LGBTQ+ lidí nejsou žádným „speciálním požadavkem“. Nejde o žádnou „duhovou nadvládu“. Jde o základní spravedlnost, rovnost a bezpečí. Jde o to, aby nikdo nemusel žít ve strachu jen proto, kým je. Jde o to, aby děti vyrůstaly s vědomím, že jsou v pořádku – a že mají budoucnost.
Naše budoucnost musí být postavena na otevřenosti, nikoli na strachu. Na solidaritě, ne na izolaci. A musí být intersekcionální – protože queer lidé nejsou jedna homogenní skupina. Jsou černí, bílí, romští, věřící, ateisté, hendikepovaní, mladí i staří, migranti i ti, kdo nikdy neopustili rodnou vesnici. Jejich boje za rovnost se prolínají s boji za klimatickou spravedlnost, rovnost žen, důstojnost seniorů nebo práva lidí s postižením.
Evropa – a Česko jako její součást – nemůže v tomto kontextu zůstat neutrální. Naše společnost se často ráda chlubí tím, že je tolerantní a otevřená. Ale tolerance nestačí. Je třeba skutečné podpory. Třeba v podobě zákona o manželství pro všechny, komplexní ochrany před diskriminací nebo podpory duševního zdraví LGBTQ+ mládeže. Ticho je dnes spoluvinou.
Často se říká, že Pride je jen „americký import“ nebo marketingový cirkus. Ale to je nepochopení. Queer lidé byli součástí všech civilizací – od původních kultur Severní Ameriky až po antické chrámy. A queer radost byla vždy aktem vzdoru. V době, kdy vás chtěli zlomit, bylo štěstí radikální. A pořád je.
Takže když končí červen, nesmí s ním skončit i naše pozornost. Slavit nestačí. Je třeba se zapojit. Podpořit organizace, naslouchat příběhům, zastat se těch, kteří si to sami nemohou dovolit. Protože lidská práva nejsou jednou provždy daná. Musíme je stále znovu potvrzovat – slovy, činy i zákony.
Pride Month 2025 je pomalu za námi. Ale queer lidé tu zůstávají. A zaslouží si svět, který není bezpečný jen v červnu. Zaslouží si rovnost každý den.
