
Konec „zón bez LGBT“ v Polsku: Symbolický pád bariér a vítězství důstojnosti
Hlavně „nenápadně“
V roce 2019 začalo v Polsku něco, co se na první pohled tvářilo nevinně. Některé obce začaly přijímat dokumenty, které říkaly, že odmítají tzv. „LGBT ideologii“. Co přesně tím myslely, nebylo nikdy úplně jasné – ale bylo zcela srozumitelné, koho se to týká. Bylo to o všech, kdo se nějak vymykali obrazu „tradiční rodiny“, jak ji vykreslují konzervativní politici.
Tyto rezoluce samy o sobě nezměnily žádné zákony. Ale vyslaly jasný vzkaz: „Tady pro vás není místo.“ V praxi to znamenalo například to, že učitelé se na školách báli mluvit o různorodosti, že se rušily podpůrné programy pro queer studenty, nebo že zkrátka lidé začali cítit větší strach být sami sebou. V některých městech se taktéž začaly objevovat cedule, které hlásaly, že se nacházíte v „zóně bez LGBT“. Jenže to byla lež – LGBT lidé tam totiž žili dál, jen se cítili víc ohroženi než kdy dřív.
Proti těmto rezolucím se naštěstí zvedla vlna odporu. Evropská unie varovala, že takové chování může mít vážné důsledky – třeba i ztrátu velmi důležité finanční pomoci v mnoha oblastech. Aktivisté a právníci napadali tyto kroky u soudů, ale hlavně – tuto neblahou aktivitu začali řešit samotní queer lidé a jejich spojenci. Začali o tom šířeji mluvit, psát a prostestovat. A díky tomu se pomalu začaly tyto „zóny“ rušit.
V roce 2022 polský nejvyšší správní soud nakonec rozhodl, že podobné dokumenty odporují základním právům. To dodalo odvahu dalším městům a okresům, aby svůj názor přehodnotily. Některé oblasti se však bránily do poslední chvíle. Až nyní padla i ta poslední. Okres Łańcut, poslední „konzervativní stráž“, zrušil rezoluci, kterou přijal před pěti lety.
Nicméně boj za lidská práva pokračuje dál. Nejde jen o to, co je napsané v dokumentech. Jde o to, jak se lidé cítí a jaké mají podmínky. Jestli se nebojí držet za ruku svého partnera. Jestli se můžou v klidu svěřit ve škole nebo v práci. Jestli ví, že na svoje trápení nejsou sami. Zrušení této poslední rezoluce tedy není konec cesty. Je to připomínka, že i v těžkých časech má smysl bojovat za spravedlnost. Že když se spojíme, dokážeme změnit i to, co se zdá být nemožné. A že důstojnost, respekt a láska jsou silnější než zastrašování a výhrůžky.