Aliance pro rodinu zuří, Kouzelná školka ukázala, jak si užít „happy pride“. Průvody hrdosti ale potřebujeme – už kvůli dětem
Plyšák s duhou a zvracející emotikony
Že jsou průvody hrdosti v Česku třaskavým tématem – třebaže letos v srpnu od premiéry Prague Pride uplyne čtrnáct let, takže by na existenci tohoto festivalu mohli být zvyklí už i ti, co milují pouze „tradiční“ věci – krásně dokazuje nedávné dění na facebookové stránce Aliance pro rodinu. V minulém týdnu se zde mnozí uživatelé pohoršovali nad krátkou videoukázkou z norského seriálu Karsten a Petra, jehož epizodu s všeříkajícím názvem Pride odvysílala Česká televize dne 14. března v rámci pořadu Kouzelná školka.
„Do těch dětí se prostě ta ideologie musí tlačit už od útlého dětství horem dolem,“ postěžovali si na své facebookové zdi zástupci Aliance pro rodinu a své bytostné znechucení nad scénářem, v němž dospělí podpoří děti, aby se zúčastnily průvodu hrdosti, ilustrovali zvracejícím smajlíkem. „Jediný rozdíl oproti propagandistickým týdeníkům z 50. let je ten, že tehdy se vysílalo černobíle,“ nešetřila Aliance další kritikou rodinného pořadu, ve kterém hlavní hrdina Karsten, patrně plný emocí po rušném duhovém dni, popřál svému plyšákovi „happy pride“.
Co si děti živě vybaví z pride? „Ideologie“ to nebude
Odpůrci LGBT vizibility by se možná divili, jak ukradený je dětem onen aktivistický a osvětový aspekt průvodů hrdosti. Duhofobové patrně mají dojem, že se genderová nonkonformita a homosexualita šíří rychlostí světla, protože je „nakažlivější“ než pátá dětská nemoc. Jako rodič, který se průběžně snaží o špetku rozumné lidskoprávní edukace, je mohu ubezpečit, že stejnopohlavní láska je asi tak to poslední, co nejmladší návštěvníky festivalu Prague Pride zajímá.
Zato nutrie na břehu Vltavy? Nafukovací duha? Prolézačky na Střeleckém ostrově? Taneční muzika na Letné? Stánek s „unicorn“ zmrzlinou, z jejíž ceny máte pocit, že ji vyráběli z mléka pravého jednorožce? Paráda, mami, sem musíme za rok zase.
Z pozice matky, jejíž potomek stihl pride navštívit ještě před nástupem do první třídy, mi připadá poněkud bizarní, že konzervativci na jedné straně prezentují průvody hrdosti jako zbytečnou exhibici, ale na druhé straně přisuzují nemalý význam odpoledni, kdy se dítě projde po centru města s duhovou vlaječkou v ruce – ačkoli jediná změna oproti ostatním sobotám bude patrně ta, že uvidí víc stejnopohlavních párů, třpytek a jednorožců než obvykle (ne, opravdu sem nechodí desetitisíce lidí v latexu a odhalených oblečcích).
Hrdost? Absence studu si zaslouží oslavu
Ano, pochopitelně věřím, ba dokonce doufám, že si děti, pro které je „normální“, když lidé jeden den v roce hrdě oslavují queer identitu, lásku a statečnost generací, co za práva LGBT lidí bojovaly před námi, uloží někam hluboko do podvědomí, že být gay nebo trans je „v pohodě“. Pro ty extra skeptické: ne, nikdo dětem netvrdí, že je „žádoucí“, aby patřily do této menšiny – pride chce pouze vyjádřit holý fakt, že pokud se nenarodíte jako cis heterosexuál, neznamená to, že se musíte sami za sebe stydět. Nebo že jste něco míň než většinová populace.
A přesně z těchto důvodů duhové pridy potřebujeme – ano, i teď, v roce 2025. Ne proto, abychom se někde veřejně „producírovali“ nebo abychom děti přesvědčovali, že si mají změnit orientaci a genderovou identitu. My, queer lidé, ostatně nejlíp víme, že člověk nemůže předělat vlastní přirozenost ani své autentické prožívání. Mnozí z nás navíc mají osobní zkušenosti s menšinovým stresem, předsudky, pouličními urážkami nebo pracovní diskriminací, takže by svoji vrozenou identitu sotva doporučili jako něco „cool a výhodného“.
Duhový „svátek“ pomáhá – i na dálku
Průvody hrdosti mají v Česku svůj smysl hlavně kvůli mladým lidem, kteří neměli to štěstí na rodinu, v níž se nemusí bát udělat coming out. Takoví se možná neodváží na festival přijít, pouze si potají proklikají fotoreportáže někde na internetu. Vědomí, že i když lidé z nejbližšího okolí srší „hejty“, najdou se v české společnosti desetitisíce jiných duší, které se k jinakosti staví otevřeně a místo opovržení nabízejí podporu a respekt, může být pro LGBT mládež nesmírně cenné.
Že by díky pořadu Kouzelná školka vzrostl dětský zájem zúčastnit se letošního festivalu hrdosti, pravděpodobně nehrozí – to nejspíš vědí i konzervativci sami a hněvají se na Českou televizi čistě „z principu“. A pokud se přece jen bolí lákadel „LGBT propagandy“, doporučila bych jediné. Jakmile se v horkém srpnovém vzduchu začnou v ulicích Prahy třepotat duhové vlajky, buďte ve střehu a včas dětem zakryjte oči, aby neviděly něco, co vidět nemají. Však víte, co mám na mysli. Živé nutrie, prolézačky a stánky s předraženou zmrzlinou.
