Komu skutečně pomáhá „detrans aktivista“ Daniel Black? „Zmatení“ cis teenageři to nebudou
Nejdřív tranzice, potom detranzice
Pokud se příliš neorientujete mezi hrdými fanoušky Jany Jochové, která předsedá Alianci pro rodinu, ušetříme vám rešerši: Daniel Black nejprve podstoupil tranzici „male to female”, kterou později vyhodnotil jako omyl (z něhož viní hlavně svoji sexuoložku), a tak absolvoval takzvanou detranzici. Tedy návrat k mužské roli, mužské občance a mužské identitě. Operativní změnu genitálu, v tomto případě takzvanou vaginoplastiku, kdy se nejprve odstraní penis s varlaty a pak se z něj rekonstruuje ženský pohlavní orgán, však pochopitelně nejde vrátit do „továrního nastavení”, což mladý gay (který dle svých slov ale bojuje s tím, že ho přitahují muži) vnímá jako nevratné zmrzačení těla.
Straším veřejnost, tedy jsem
„Řekl bych, že mi aktuálně v životě nic nechybí,“ nechal se každopádně slyšet v XTV, když se ho Luboš Xaver Veselý ptal, jestli se v životě cítí šťastný (což byla ta nejméně bizarní otázka z celého pořadu). V rozhovoru Daniel opravdu působí celkem spokojeně – a lze mu přičíst k dobru, že jedince, kteří se v jeho očích snaží tranzicí „vyřešit” psychické problémy jiného rázu, neposílá do pekla, nýbrž k pečlivě vybranému psychologovi. Ale zpět k tomu, co Danielovi (ne)schází. Chirurgické zákroky, které v rámci svojí tranzice dobrovolně absolvoval, mu dnes dle jeho slov znemožňují prožívat běžný sexuální život.
Sice se zdá, že žádný gay sex ani praktikovat nechce, ale na české zdravotnictví se zlobí už z principu. A když se podíváme na neziskovku Based Initiative, kterou spoluzaložil (mimo jiné na podporu detrans osob), nebo na jeho osobní účet na Instagramu, zlobí se poměrně dost hlasitě. Svojí „strašící“ rétorikou by si nezadal s leckterými radikálními politiky nebo bulvárními plátky – zveřejňuje co nejvíc „šokující“ a „skandální“ fotky jizev po mastektomii, přičemž za alarmující považuje zejména radost, jakou z tohoto zákroku mladí trans muži pociťují.
Oběť ano, ale čeho
Lidsky asi dává smysl, že této emoci Daniel Black příliš nerozumí – zvlášť pokud sám očekával, že se po „prvním kole“ jeho operací dostaví pocit genderové euforie, a místo něj přišlo rozčarování. Ano, představa, že člověk podstoupí tranzici, která představuje zátěž psychickou, fyzickou, sociální i byrokratickou, a pak celého tohoto procesu lituje, je děsivá. A pokud se podíváme na kontext celého Danielova příběhu, v některých bodech ho skutečně lze považovat za bezmocnou oběť – hlavně v dětských letech, kdy vyrůstal mezi Svědky Jehovovými, byl de facto veden k nenávisti k vlastnímu tělu a podle všeho i zažil raná traumata, která vedla k rozvoji hraniční poruchy osobnosti. Tato „nálož“, s níž se tehdy čerstvě plnoletý „odpadlík“ od zmiňované církve, musel popasovat, je obrovská – a nikdo se mu nemůže divit, že pro něj nebylo snadné ujasnit si, kým je nebo co chce. Těžko za něj ale otázku jeho identity mohl vyřešit někdo jiný – rodinou počínaje a sexuoložkou konče.
Stigmatizace dialog neotevírá
Pokud Danielu Blackovi skutečně leží na srdci osudy „zmatených jedinců“, kteří by v patnácti letech nesprávně vyhodnotili, že jsou trans, vydobyli si u rodičů souhlas s hormonální léčbou, a poté hořce litovali důsledků, nebylo by spíš na místě iniciovat věcný dialog? Pakliže samozvaný detrans aktivista skutečně dosáhne svého – tedy zaprvé vyděsí pár českých rodičů, že když podpoří své nezletilé dítě v tranzici, zničí mu tím život, a zadruhé úspěšně zredukuje transgender problematiku na fenomén, ve kterém mladí figurují pouze jako hltači tiktokového obsahu, kteří chápou tranzici jako módní doplněk – jaké to bude mít důsledky?
Prý chrání náctileté. Vážně?
Dost možná se ještě zhorší situace všech dospívajících, kteří by se potřebovali rodičům svěřit s pochybnostmi o své identitě – beze strachu, že je dospělý ihned umlčí řečmi o „progresivních nesmyslech” a „76 pohlavích“. Jakmile matka či otec předem zavrhnou možnost vše otevřeně konzultovat, ať už v rámci rodiny, nebo s odborníkem, těžko si pak dítě může v bezpečném prostředí vyzkoušet, jaké by to doopravdy bylo, vystupovat v jiném rodě (což žádné zásadní škody nenapáchá, i kdyby se nakonec ukázalo, že to „není ono“).
Tabuizace má svá rizika
Opravdu chceme, aby se dospívající, kteří se necítí být cis, stáhli do sebe a „plácali“ se ve svém tápání sami, pouze s podporou youtuberů, kteří ne vždy prezentují pravdivé a úplné informace? Jestli mladí lidé něco nepotřebují, tak aby se z hledání identity dělalo tabu nebo stigma. Co když si náctiletý člověk, který se potýká se silnou genderovou dysforií, a ještě za to sklízí opovržení, začne shánět a „ordinovat“ hormonální blokátory puberty sám? Není pak vystaven mnohem většímu riziku než ten, se kterým rodiče (byť třeba jen informativně) obejdou ordinace psychologa, sexuologa a endokrinologa?
A pozor, tím netvrdíme, že by se k tranzicím mladých lidí mělo přistupovat stylem ASAP – ba naopak. Jde o natolik citlivé téma, že by se mu měla věnovat komplexní a současně velmi individualizovaná péče. Třeba i proto, aby tímto „sítem“ neprošli lidé, kteří ve změně pohlaví hledají instantní únik... A kteří potom svým příběhem dávají mediální „munici“ do rukou transfobů, populistů a obchodníků se strachem. Těm totiž ve výsledku taková vystoupení pomáhají nejvíce.