Označení „hoststvo“ zvedlo čtenářstvo ze židlí aneb Jak je to s „przněním“ češtiny vzhledem k přirozenému vývoji jazyka
Jazyk se vyvíjí
Jak říká filozof Tomáš Koblížek: „Jazyk je nikdy nekončícím vývojem, který je určován používáním slov ve stále nových situacích, kde si jazyk uzpůsobujeme. Dnes jsme v situaci, kdy výraz hoststvo naplňuje pro mnohé potřebu označovat skupinu lidí bez jasného vyznačení rodu.“ A já s ním naprosto souhlasím. Jazyk má sloužit k tomu, aby odrážel vnímanou realitu a pomáhal vyjadřovat se co nejpřesněji. To, co dnes vypadá jako novotvar, může za pár let být naprosto běžnou součástí naší mluvy.
Podívejme se na konkrétní příklady. Před třiceti lety by si málokdo dokázal představit, že budeme používat slova jako googlit nebo selfíčko. A dnes? Tato slova jsou součástí každodenního jazyka a téměř nikdo se nad nimi nepozastavuje. Stala se přirozenou součástí naší digitální komunikace. Jazyk se zkrátka přizpůsobuje novým technologiím a potřebám, stejně jako se nyní přizpůsobuje novým společenským kontextům. Ostatně, není to tak dávno, co lidé oslovovali lékařky paní doktor.
Lingvista Karel Oliva sice tvrdí, že například slovo hoststvo nepatří do běžné slovní zásoby a není vytvořeno podle pravidel české slovotvorby, ale zůstává otázkou, zda je zrovna tohle skutečně podstatné. Jazyk není uzavřený systém plný pevně daných pravidel, která bychom neměli či nesměli překročit. Kdybychom se vždy striktně drželi pravidel, náš jazyk by nebyl tak bohatý a pestrý, jak ho známe dnes.
A ano, hoststvo zatím není výraz, který bychom slyšeli v každodenní řeči, ale to neznamená, že v ní nemá své místo. Slova a pojmy, které se zdají na první pohled neobvyklé nebo nepřirozené, často odrážejí hlubší potřeby určité skupiny lidí, kteří se snaží přesněji vyjádřit svou identitu a zkušenosti. Což je i případ LGBTQ+ komunity. Pro mnoho lidí, zejména těch, kteří se neztotožňují s tradičními rodovými kategoriemi, je jazyk klíčovým nástrojem pro vyjádření jejich pocitu sebe sama. Vyhýbání se striktním mužským a ženským tvarům je způsobem, jak si osvojit slova, která nejsou omezující, ale naopak umožňují volnější vyjádření vlastní identity.
Když se nad tím zamyslíme hlouběji, jazyk vždy plnil roli nástroje, který nám pomáhá nejen vyjádřit své myšlenky a pocity, ale také nás propojit s ostatními. Pokud tedy určitá skupina lidí cítí, že tradiční výrazy pro ni nejsou dostatečné nebo přesné, neměli bychom to ignorovat. To, že někdo preferuje užití jakéhokoliv slova, neznamená, že ostatní jsou nuceni ho okamžitě začít používat. Spíše bychom měli respektovat, že pro některé lidi má tento výraz hluboký význam a hodnotu.
Takové novotvary nám navíc mohou ukazovat, jak je jazyk schopný reagovat na měnící se společenské a kulturní podmínky. Výrazy, které umožňují překročit hranice mezi binárními kategoriemi, jako jsou mužský a ženský rod, nejsou tak jen otázkou gramatiky. Jsou o vytváření prostoru pro ty, kteří v tradičních jazykových normách nenašli své místo.
Výzkumy, jako ten od lingvisty Víta Kolka, ukazují, že nebinární osoby vnímají používání slov pouze v mužském a ženském rodě jako omezující. Někteří se dokonce cítí být z jazyka vyloučeni. Jazyk by ale měl sloužil všem, ne jen většině. Zajímavé je také to, že kritika podobných slov přichází až teď, v době, kdy se více mluví o inkluzi a identitě. Přitom podobné tvary, jakými jsou ptactvo, žactvo nebo občanstvo, používáme bez problémů už desítky, ne-li stovky let. V čem je tedy problém? Není to spíš o tom, že kritici LGBTQ+ komunity se snaží chytat každé maličkosti, jen aby měli záminku ke sporu?
Koneckonců, nikdo přece neříká, že slova jako hoststvo nebo diváctvo musí být používána povinně ve všech kontextech. Ale pokud někomu pomáhají lépe vyjádřit jeho identitu a vnímání světa, proč bychom je měli hned odmítat? Změny v jazyce jsou přirozené a podle mě bychom měli být k nim otevřenější. Právě díky těmto změnám se můžeme vyjadřovat co nejpřesněji a nejautentičtěji. Jazyk je živý organismus, který se neustále vyvíjí – a to je jedině dobře.
