Fotbal je i přes svoji macho pověst plný gayů. Jeden z nich vystudoval psychologii, aby pomohl ostatním LGBT hráčům k sebevědomí
I když je fotbal jedním z nejpopulárnějších sportů na světě, stále panuje představa, že v něm pro gay hráče není místo. Přestože LGBTQ+ komunita je ve společnosti čím dál více přijímána, ve fotbale zůstávají tito lidé často v ústraní. Když Andy vyšel s pravdou ven, stal se tím nejen prvním mužským australským fotbalistou, ale zároveň i jedním z pouhých pěti profesionálních hráčů na světě, kteří veřejně promluvili o své homosexualitě.
Mimochodem, mezi fotbalisty, kteří se otevřeně přihlásili ke své odlišné orientaci, patří i český fotbalista Jakub Jankto, který to, že je gay, veřejně oznámil v minulém roce. Jankto svým coming outem způsobil „zemětřesení“ nejen v českém sportovním prostředí, ale i na mezinárodní scéně. Společně s dalšími hráči, kterými jsou např. Josh Cavallo, Collin Martin nebo právě Andy Brennan, tak tvoří malou, ale důležitou skupinu těch, kteří prolomili mlčení a ukázali, že i ve vrcholovém sportu může být člověk sám sebou.
„Je zvláštní, že ve světě s téměř 130 000 profesionálními fotbalisty se k tomu odvážilo jen tak málo hráčů,“ zamýšlí se v podcastu Football v. Homophobia Brennan. Zároveň poukazuje na to, jak moc kultura fotbalu ovlivňuje, zda se hráči cítí být dostatečně bezpečně na to, aby mohli být sami sebou. „Je škoda, že většina gay hráčů nikdy nezažije pocit, že mohou být skutečně sami sebou na hřišti i mimo něj,“ dodává.
Přestože přijetí odlišností ve společnosti (a částečně i ve sportu) se mění k lepšímu, fotbal zůstává sportem, kde být gay je stále spíše výjimkou než pravidlem. Homofobní poznámky a tlak na to, aby se hráči přizpůsobili tradičním maskulinním normám, jsou stále běžné, a to zejména v kabinách a na hřišti. Brennan si velmi dobře pamatuje, jak slýchal homofobní poznámky od trenérů i spoluhráčů. Tyto urážky postupně podkopávaly jeho sebevědomí, dokud se nerozhodl promluvit.
Po svém coming outu se proto Brennan začal věnovat psychologii, aby lépe pochopil, jak fotbal ovlivňuje nejen jeho vlastní vnímání, ale i další LGBT sportovce. „Měl jsem pocit, že do fotbalu nepatřím. Ale chtěl jsem to změnit – pro sebe i pro ostatní hráče,“ říká. Jeho cílem nyní je nejen pomáhat fotbalistům, kteří se potýkají s podobnými problémy, ale také přispět ke změně kultury ve fotbale jako takovém.
Přestože Brenna má skvělé sportovní výsledky, přiznává, že i po pěti letech od vyoutování se stále potýká s obavami. „I když bych si klidně na veřejnou akci vzal přítele, pořád bych trochu přemýšlel nad tím, jak na to budou ostatní reagovat,“ říká otevřeně. Z jeho pohledu je tento druh nejistoty v tomto prostředí stále silně zakořeněn a fotbal má tak podle něj před sebou ještě dlouhou cestu k plnému přijetí LGBT hráčů.
