Nejdřív snowflakes, potom snowballs. Od (domnělého) zákazu obrázkových značek ve školkách až k (ne)korektně rozdělenému Česku
Mnoho povyku pro vláček a hříbek
V uplynulém týdnu proletěla českými médii (a v závěsu i sociálními sítěmi) rakouská kauza, která by se dala shrnout čtyřmi slovy: vlastně se nic nestalo. Posuďte sami: rakouský bulvární deník Kronen Zeitung, kterému je vlastní euroskeptická rétorika, informoval, že se vídeňský magistrát chystá zakázat obrázkové značky. (Ano, ty, podle kterých si děti v mateřských školách poznají svoji skříňku v šatně.) Plošné stažení mělo údajně patřit do soudku antidiskriminačních opatření: aby se nikdo z předškolního kolektivu necítil špatně, kdyby na něj zbyl třeba vláček, hříbek nebo jiný symbol, který v dítěti nevyvolává pozitivní asociace. Následovalo oficiální ujištění, že se Vídeňané žádného zákazu bát nemusí, internetový rozruch se ale nezastavil a jel dál.
Nejsou křehké všechny generace?
„Sněhovým vločkám“, které oproti předchozím generacím vyžadují větší ohleduplnost v tom, co kdo veřejně vypustí z úst, oponenti vyčítají kde co. Choulostivost, vztahovačnost, tendenci dělat z komára velblouda i „příliš mnoho času na řešení nesmyslů“ ve světě, kde nás pálí tolik reálných problémů. Nejsou ale přesně tyto atributy vlastní i druhému táboru? Tomu, kterému novinový titulek „Vídeň chce zakázat obrázky ve školkách“ brnkne na extra citlivou strunu, takže prakticky obratem – v čase, který ani nedává prostor na kritické ověřování faktů – rozjede silně emotivní, dotčenou reakci?
Snowball effect jako z čítanky
Stačí si otevřít komentářovou sekci pod libovolným článkem o rostoucí politické korektnosti, a můžete v přímém přenosu sledovat ukázkový případ efektu sněhové koule. Co začíná jako dílčí kritika „zlých unijních úředníků“, spouští lavinu pobouření, na kterou se nabalují další a další témata, na něž je tento tábor háklivý (a která s původní informací nesouvisí). Kritické a rozhořčené reakce se nezastavitelně řetězí a od nadávání na hypotetický zákaz kreslených berušek a bubínků už chybí jen krůček k ventilování frustrace v otázkách migrace nebo existence nebinárních identit.
Nálepka, která nerozděluje?
Pokud bychom připustili, že v současném Česku existuje poměrně výrazný „tým snowballs“, musíme si ale v první řadě vysvětlit, že nejde o nálepkovací protiútok ze strany snowflakes. Cílem není na kohokoli ukazovat prstem, znevažovat jeho znepokojení nebo společnost ještě více rozdělovat. Naopak. Možná už bychom mohli (a měli) dozrát do bodu, kdy se shodneme na tom, že určitá míra citlivosti je vlastní všem lidem – a ve výsledku pouze svědčí o tom, že nám na něčem záleží, že chceme chránit určité hodnoty.
O rok narození tady nejde…
Kdybychom chtěli paušalizovat (ačkoli konzervativní mládežnická organizace MotorGen, která čile hejtuje korektnost i LGBT+ osvětu, dokazuje, že o věk tady vůbec nejde), tak generace narozená po roce 2000 akcentuje, abychom se vciťovali do ostatních a zbytečně svým jednáním nezraňovali marginalizované skupiny, které si „užijí” dost příkoří i bez toho, zatímco generace X a Y zase silně lpí na svobodě slova, stabilitě pořádků a určité společenské kontinuitě.
Zdroj: Giphy
Co nás spojuje? Citlivost na urážlivý obsah
Pro oba pomyslné tábory není (a nebude) snadné vzájemně si naslouchat, natož dospět ke konsensu, čemu dát prioritu. Pokud se takovému stavu jako společnost ale chceme blížit, možná bychom si měli vědomě připomínat, že jsme všichni v první řadě lidé. Dokonce i s jedincem, který nám připadá jako z jiné planety, protože z perspektivy naší bubliny (a našich zkušeností či vědomostí) hájí a prosazuje naprosté absurdity, máme – minimálně na úrovni takzvané „offense sensitivity“ – leccos společného.