Zírání je obtěžování, ale co to vlastně znamená? Pražská „dopravní“ kampaň, která požírá samu sebe
Pražská hromadná doprava se aktuálně stala středem pozornosti nejen kvůli tradičním letním změnám v provozu, ale především díky nové kampani zaměřené na prevenci sexuálního obtěžování. Kampaň „Obtěžování do MHD nepatří, ani nikam jinam“ vznikla jako odpověď na alarmující statistiky, které ukázaly, že sexuální obtěžování ve veřejné dopravě je rozšířenější, než si mnozí připouštějí. Podle statistik Odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády zažila obtěžování v MHD každá třetí žena a každý desátý muž.
Za jistě zajímavou a neotřelou kampaní stojí nezisková organizace Konsent, která se dlouhodobě věnuje problematice sexuálního obtěžování a násilí. Ve spolupráci s Pražským dopravním podnikem a Pražskou integrovanou dopravou se rozhodla rozšířit povědomí o tom, co všechno může být považováno za obtěžování, a nabídnout cestujícím praktické rady, jak se v takových situacích zachovat.
Incidenty, na které kampaň upozorňuje, zahrnují široké spektrum chování – od nepříjemného zírání a vulgárních gest až po nevyžádané doteky či pokusy o sexuální sblížení. A vzhledem k docela častým projevům exhibicionistů v pražské MHD se zdá, že kampaň přichází v pravou chvíli. Jedním z jejích hlavních poselství je totiž potřeba aktivního přístupu cestujících, kteří se stanou svědky obtěžování. Příkladem za všechno budiž malé, ale často velmi účinné gesto, jakým je přistoupení k obtěžované osobě a dotázání se, zda je vše v pořádku. Obtěžujícím individuím často podobné zásahy vadí a rozruší je, čímž lze danou situaci zmírnit a dát oběti možnost uniknout.
Mluvčí Konsentu Anna Hrábková zdůraznila, že obtěžování nemusí zahrnovat jen fyzický kontakt. I nevyžádané zírání může být vnímáno jako obtěžování, pokud je pro druhou osobu nepříjemné. Cílem kampaně je pak vytvořit takové prostředí, kde se každý může cítit bezpečně a kde je nevhodné chování jednoznačně odsouzeno. Co si o tom však myslí čeští občané na internetu? A proč je tolik problematické slovíčko zírání?
Zírání je nové sprosté slovo
Pokud jste si za posledních pár hodin projeli média, jistě vám neušlo, že kampaň neunikla kritice, a dokonce i jistému výsměchu. Jednou z hlavních dvou výtek je, že svojí grafikou zcela jasně označuje muže za hlavní pachatele obtěžování, zatímco ženy vykresluje jako oběti – zírající muž, nevhodně roztažené mužské nohy na sedačce, mužská ruka dotýkající se ženské ruky na tyči. Tento aspekt kampaně vyvolal hlavně na sociálních sítích vlnu nevole, a to samozřejmě zejména mezi muži, kteří se tím cítí být nespravedlivě stigmatizováni.
Upřímně, na jedné straně to lze pochopit, takto jasně profilované sdělení přispívá k upevňování stereotypů, kdy je muž automaticky vnímán jako ten zlý pachatel a žena jako nevinná oběť, na druhé straně tu ale jsou již zmíněné statistiky, které jasně ukazují, že ženy prostě jsou častějšími oběťmi sexuálního obtěžování a že je důležité na tento problém upozorňovat, i když to může být pro někoho nepříjemné. Podle autorů není cílem démonizovat muže, ale zvýšit povědomí o tom, že určité chování, které může být na první pohled neškodné, může být pro druhé osoby (tedy zejména ženy) velmi nepříjemné a obtěžující.
I tak je ale dobré si říct, že napříště bude přece jen vhodnější nepřilévat zbytečně olej do ohně a dobře si rozmyslet, jaký vizuál by mohl zdobit veřejné prostory. Dají se jistě použít rozličné infografiky, dají se namísto jednoho člověka použít dva, doslovný obrázek tam nakonec ani nemusí být. Nicméně, a to si přiznejme, zas takový problém to není. Aspoň mně to v životě nijak nepřekáží, neuráží mě to, ani nepobuřuje. Proč? Protože vím, že je to jen lehce nepovedené přílišné zjednodušení nějaké situace. Proto by si jej nikdo neměl brát příliš osobně.
Mnohem zajímavější debata se ale strhla okolo slova zírání. Točí se na tom, kdo a jak tento výraz chápe. Tím, že je kampaň zjednodušená nejen vizuálně, ale i obsahově, došlo zkrátka na slučování pojmů. Nejlepší příklad poskytl (zatím) bývalý politik Miroslav Kalousek, který na sociální síti X ironicky poznamenal: „Než jde žena ven, tak se většinou hezky obleče a upraví proč? Aby se na ni nikdo nedíval?“
Když pominu ten pokračující šovinistický komentář o závisti, pak lze jasně vidět, že Miroslav Kalousek zřejmě nepochopil, jaké zírání mají autoři na mysli. Ono totiž podívat se na někoho vám sympatického v tramvaji, případně na nějakou jeho intimnější partii, a dál se věnovat svému, je něco jiného než několik minut soustavně hledět někomu do očí, do výstřihu, na zadek či mezi nohy.
A že je to obtěžování? No samozřejmě, že je. Tím, že s vámi někdo navazuje oční kontakt, a to s jakoukoliv částí vašeho těla, dostává se do vašeho osobního prostoru. A jestliže je mi soustavné zírání kohokoliv na moje tělo nepříjmené, pak ano, to je obtěžující. Což ale většina lidí chápe a myslí si to i zakladatelka Konsentu Johanna Nejedlová. Jak ale bylo řečeno, zjednodušená a zkratkovitá kampaň generuje zjednodušené a zkratkovité reakce.
Nechci mluvit za ženy, ale osobně si myslím, že se hezky oblékají a upravují zejména pro sebe, aby byly samy se sebou ve společnosti spokojené. Ostatně, to dělají v podstatě téměř všichni. Míra této úpravy je pak samozřejmě zcela individuální a do toho zabrušovat nebudeme. No a jasně, že když se někdo oblékne a upraví výrazněji než většina lidí okolo, tak si ho všimnete a určitě s tím takový člověk trochu počítá, ale to bychom se zase vrátili k rozdílu významu mezi slovy všimnout a čumět, případně slovy pochválit a komentovat. Což je možná aspekt, který by mohla kampaň o trochu víc osvětlit. A to je asi tak všechno.
V návaznosti na tuhle debatu přišla senátorka Daniela Kovářová s kritikou, že kampaň sice řeší obtěžování v podobě zírání a nevhodných komentářů, ale přehlíží jiné formy chování, které jsou podle ní v MHD mnohem rušivější, například hlasité telefonování o osobních záležitostech. Což je bezpochyby zajímavá věc, nad kterou by se určitě mohla spousta lidí zamyslet. Na tohle ale už osvětová kampaň probíhala.
Ať je to jak chce, spolupráce pražských služeb a Konsentu dosáhla svého cíle a i díky celkovému zpracování a dosahu na sociálních sítích přiměje mnoho lidí, aby se nad (nejen) svým chováním v MHD minimálně zamysleli a věnovali větší pozornost svému okolí. Na druhé straně se ovšem také najde spousta těch, kteří právě kvůli formě kampaně shodí celou věc ze stolu jako příliš aktivistickou, zjednodušenou, směšnou a zaměřenou pouze na jednu stranu. Což je škoda, protože samotný obsah, ono zásadní poselství, je zcela v pořádku.
Tahle kampaň je jako had, který hned na počátku začal pojídat sám sebe a jakmile dojde na konec, jakmile zmizí z očí veřejnosti, je pravděpodobné, že téma opět ustoupí do pozadí. Minimálně do té doby, dokud se v některém z prostředků MHD neobjeví další onanista. Nebo onanistka.
