Zahájení festivalu Prague Pride: Proč to celé působí jako soukromá oslava za zavřenými dveřmi?
Ještě než se pustím do hlavních míst, upozorním, že pokud se podíváte do Pride mapy na oficiálním webu festivalu, uvidíte nejen tyto nejdůležitější spoty, ale také mnoho dalších, pouze bílou barvou označených míst, mezi které patří hotely, kavárny, kluby, veřejné prostory, nebo různé oficiální instituce, které jsou též součástí festivalu, ale vlastně ne tak úplně. A protože mi nebylo jasné, co přesně tato místa budou během festivalu nabízet, dotázal jsem se PR manažerky festivalu Elišky Černé právě na jejich roli. Odpověď byla jednoduchá. Co se týká hotelů, to jsou „pouze“ doporučená LGBTQ+ friendly místa pro turisty. Ohledně dalších zařízení, je prý na každém z nich, jak se do festivalového dění zapojí a nikdo jim do toho nemluví.
Pokud si tedy mapu prohlédnete a nějaké takové místo vás zaujme, bude nejlepší si tam zavolat (nebo rovnou zajít) a zeptat se. Může se jednat o nějaké speciální menu, umělecké vystoupení, výstavu, prohlídku a další menší či větší akce. Co mě osobně rozhodně zaujalo je zapojení kostela sv. Martina ve zdi u Národní třídy. Ten byl bohužel zavřený, takže jsem na základě telefonického hovoru zjistil, že se zde bude v neděli konat speciální bohoslužba pro LGBTQ+ komunitu k úspěšnému zakončení festivalu. Zajímavé? Rozhodně. A takových míst je tam více, to už je ale na vás, abyste je prozkoumali. Nyní k tomu hlavnímu.
Moje první kroky zamířily do Pride House, ve který se letos proměnil Francouzský institut ve Štěpánské ulici. Festivalové akce se zde budou konat v kině a jeho foyer a v sále v 5. patře s výhledem na hrad. Jako na většině míst, o kterých bude dnes řeč, program zde začíná až v úterý a každý den se pak zde můžete těšit na mnohé přednášky a workshopy, i tak se ale dostavilo při návštěvě pvního festivalého místa lehké zklamání. Kde je duhová vlajka, která by označovala, že se zde bude po celý týden odehrávát záležitost spojená s LGBTQ+ komunitou? Nebo cokoliv jiného? Dokonce zde nebyl ve výloze ani žádný plakátek s programem či upozorněním, že tohle je jedno z hlavních míst celého festivalu. O výzdobě Prahy a festivalových míst obecně ale později.
Po vstupu do budouvy si mě odchytil sympatický pán na recepci a ten mi prozradil, že momentálně je aktivní pouze food truck na dvoře a výstava s olympijskou tematikou v přízemí. Tak jsem si aspoň udělal pár fotek a přesunul se na další místo. Mimochodem, Francouzský institut je moc pěkný prostor a jakmile se zaplní festivalovým programem, věřím, že si jej užijete.
Další na řadě byla Pride Gallery v kavárně a Centru Langhans ve Vodičkově ulici, patřící Člověku v tísni. Ta letos nabídne výstavu současného umění Caution Hot, kde svá díla představí osm uměleckých osobností, přičemž cílem tohoto prostoru je přitáhnout návštěvnictvo Prague Pride k současnému umění a tradiční publikum zase přivést na festival. A tento prostor mě mírně potěšil hned při vstupu z ulice, kde aspoň na malém kousku šedivé zdi svítil malý duhový plakátek označují festivalový spot. Říkám mírně, protože člověk procházející kolem, který něvěnuje úplně pozornost svému okolí do detailů, nemá prakticky šanci si toho všimnout. Což by byla ohromná škoda, protože uvnitř je to opět dost zajímavé. Po průchodu kolem recepce narazíte na tajuplnou chodbu plnou umění, kde na zemi můžete spatřit duhové tlapičky vedoucí k velmi sympatické kavárně umístěné na dvorku. Tam lze sedět vevnitř, nebo na zahrádce ve vnitrobloku s duhovou vlajkou po boku. Na to, že se nacházíte v samotném centru Prahy, a několik metrů od vás jezdí každou chvilku tramvaj, je tu nezvyklý, avšak příjemný klid.
Třetím místem je Pride Cinema v blízkosti Jindřišské věže, nacházející se v prostorách bývalé Edisonovy transformační stanice. Je to zvenku velmi zajímavý prostor, který před pár lety doplnila i skvělá kavárna, kterou jsem osobně nikdy nezažil prázdnou. I tady hned u vchodu naleznete velký plakát s informací o probíhajícím festivalu, bohužel ale zase nejde o nijak výrazný poutač, vše je pouze součástí výlohy kina. Žádné duhové tlapky, žádné další upozornění, že i tady tento týden probíhá jedna z největších a nejzajímavějších pražských akcí roku.
Při cestě směrem k Národní třídě jsem si naplno uvědomil, jak málo, prakticky vůbec, je po Praze (aspoň zatím) upozornění na festival. Nikde žádná reklama, poutače, bannery, cedule, žádní umělci chodící byť i jednotlivě v ulicích. Zato nechybí miliony pochybných náborářů do červených vyhlídkových autobusů. Až na Národní třídě jsem si všiml první duhovové vlajky visící na veřejném osvětlení. Není to trochu málo, Antone Pavloviči?
A tak si říkám, nemáme náhodou na víc? Stydí se snad někdo za tenhle festival? Proč všechno probíhá (ano, vím, že je pondělní poledne a vše se teprve rozbíhá) tak „tajně“? Ano, je toho všeho začátek, ale myslím, že prakticky všichni návštěvníci centra Prahy by měli vědět, co se tady bude v následujících dnech všechno dít. I v pondělí v poledne, kdy se teprve všechno rozbíhá – Praha by dle mého měla svítit duhově, nicméně k tomu se dostanu ještě na konci článku.
Dalším spotem je Pride Café, což je kavárna a galerie Dorado Coffee na Betlémském náměstí, kterou provozuje česko-kolumbijský pár kluků a během roku je centrem latino kultury a gay života v Praze. Tady se aspoň nachází hned u průchodu vedoucího z náměstí stojna s informací o festivalu a z dálky lze vidět velkou duhovou vlajku vyvěšenou u vchodu do samotné kavárny.
Tady aktuálně probíhala minivýstava queer fotek, a zde jsem si i na chvíli sednul a ochutnal místní kávu. Mimochodem skvělá, určitě doporučuji. Můžete sedět před kavárnou v pěkném a klidném vnitrobloku s výhledem do zeleně, uvnitř za zvuků příjemné hudby obklopeni uměním, nebo v druhé a oddělené části vnitrobloku patřící pouze ke kavárně. No a tady jsem poprvé aspoň lehce pocítil, že se skutečně něco děje, protože během půl hodiny si dva lidé vyfotili umění na stěnách a jedna skupinka mladých děvčat si je přišla aspoň prohlédnout. Ta dělala v podstatě to samé, co já, tedy obcházela různá oficiální festivalová místa a hledala umění, každopádně nikde jsem už na ně nenarazil.
Magistrát hl. města a duhový koberec před jeho branami, který je sice pěkný, ale příliš zájmu nevzbuzujeFoto: Michal Černý (redakce)
Následovalo místo zvané Pride Life, jenž se nachází v sídle organizace ŽIVOT 90 v ulici Karolíny Světlé kousek od Karlova mostu, které lidem pomáhá prožívat spokojené stáří a nebojí se otevírat témata spojená s LGBTQ+ seniorstvem. Toto místo je zároveň pod patronátem společnosti Durex. To, že je zdejší prostor věnovaný i LGBTQ+ tématům, zjistíte už na ulici, kde se nad informační tabulí skví vlající duhová vlajka. A hned po vstupu dovnitř pocítíte i přítomnost festivalu. Kudy máte jít vám ukazují opět roztomilé duhové tlapičky. Tady se aktuálně nedělo zatím nic, potkal jsem jen pár lidí teprve připravujících sály a kompletní výzdobu, avšak prostor je to opět velký, famózní. Staré pražské domy a jejich vnitrobloky, to je prostě luxusní záležitost.
Kdo je další na řadě? Střelecký ostrov! Tady to konečně žilo, přípravy v plném proudu, stavění stánků a hlavní stage, posedávání mnoha queer skupinek po trávě a vzrušené debaty o tom, jak to tady asi bude celé probíhat, oplocování prostor... prostě se mi konečně naskytl pohled na nějaký vzruch, na skutečný začátek ohromného festivalu, na nějakou akci. Lidé stojící na mostě a dělajíce fotky, ukazovaje si na rozvěšené vlajky podél mostu a povídání si o tom, co se asi děje. Dokonce se mě na to i dva zahraniční turisté (manželé) ptali. Tak jsem jim vše vysvětlil a byli úplně nadšení. Prý akorát přijeli z Londýna na týden do Prahy na dovolenou a pořádně nevěděli, jak vyplnit večerní zábavu. Inu, program tedy obdrželi.
Návštěva Střeleckého ostrova, kde se dneska jistě vše naplno rozjíždí, mi dodala vytouženou emoci nějakého pořádného queer zážitku (byť v hodně velkých uvozovkách), na kterou jsem čekal vlastně už od chvíle, kdy jsem od koně na Václavském náměstí vyrazil na průzkum.
Nyní mě čekalo poslední místo, kde už běžela festivalová aktivita, a to Skautský institut v rybárně hned vedle na Kampě. Program je zde tvořen především pro mládež a nabídne širokou paletu způsobů, jak zajímavě strávit čas. V době mého příchodu zde akorát končil jakýsi workshop s výrobou blíže nespecifikovaných předmětů, na který dle slov slečny, která tam poklízela použité propriety, určitě ještě bude možné narazit. A bude zde i bazar s oblečením, hraní dračího doupěte, nebo dokonce i výuka queer znakového jazyka.
Co k tomuto spotu říct? Nic jiného, než že opět skvěle zvolené místo. Kampa obecně byla a je úžasným prostorem pro podobné akce, které jí náramně sluší a k festivalu jako by patřil úplně přirozeně. V institutu si navíc můžete po workshopu či přednášce dát něco dobrého ve spodní kavárně a posedět s přímým výhledem na vodu i protější Střelecký ostrov.
Posledním místem, navštíveném spíše symbolicky, protože zde bude hlavní program až o víkendu, se stal Pride Park na Letné (metronom a okolí). Tady na vás bude čekat obří ranec hudby, tance a příchod duhového průvodu, který v sobotu projde Prahou. Ale nebude to jen o hudbě, skvělým doplňkem se stane i pouť a JarmarQ s autodromem, řetízkáčem, skákacím hradem a další spoustou zábavy pro celou rodinu. Zkrátka, bude to obří show a jestli někde festival zakončit, tak právě tady.
No a právě tady, s překrásným výhledem na město, jsem si mohl v hlavě zhodnotit svůj výlet. A po svých zážitcích bych měl napříště jedno přání – buďme více odvážní. Nevím, zda tahle slova směřovat na město či pořadatele, nebo oba, ale něco mi tam zkrátka chybí. Něco, co by nás možná i odlišovalo od ostatních podobných festivalů na světě. Zkrátka, už od první chvíle, kdy jsem vyrazil, mi to neštymovalo.
Jasně, na Václaváku zrovna probíhají stavby nové kolejové trati, ale i tak – skutečně sem nešlo dát do prostoru informace o festivalu? Jakékoliv? Nešlo oslovit všechny obchodníky na promenádě i v okolních ulicích a požádat je, zda by před své obchody, případně do jejich výloh, nevylepili plakáty s obsahem, který by se týkal nejen festivalu, ale LGBTQ+ tematiky jako takové? Tématem letošního festivalu je rodina, což je veledůležité pojítko, které oslovuje úplně všechny, a přesto jsem nikde po městě neviděl tenhle aspekt zdůrazněný. Vím, že je začátek, pondělí, poledne atd., nicméně jak jsem říkal, že se něco takového děje, to by měl vědět úplně každý navštěvník centra a jeho okolí.
Ideálně si představuji lidské poutače, jednotlivce i skupiny, odhalující a vysvětlující lidem, co v Praze probíhá, proč, s jakým tématem, kde jsou hlavní spoty a co se na nich bude dít, a že se vyplatí prodloužit si případnou dovolenou. Také mi chyběla neverbální upozornění na tato místa v podobě duhových tlapiček i normálně na chodníku, což by bylo úplně úžasné zpestření jinak zabordelených pražských ulic. Duhové vlaječky na lampách nejen na několika tramvajích a v jedné ulici, stojany a bannery, které by mohly rozvádět jednotlivá témata, která se řeší na různých místech a lákat na ně, dokonce mě napadají i pouliční umělecké a informační výstavy na každém větším náměstí... no zkrátka, těch věcí lze vymyslet spoustu, myšlenka za všemi je jednoduchá a stejná – ukázat je!
Ano, něco se v týdnu nejspíše objeví, queer lidí v ulicích bude přibývat, mnohé pozornosti se festivalu určitě ještě dostane, ale přesto mě trochu mrzí, že to není vdět už teď. Když dnes vyrazíte po festivalových stopách, jistě na jednotlivých místech najdete probíhající pestrý program, nacpané kavárny a kluby a kupu zajímavých aktivit a možností, jak se něco dozvědět, ale až na výjimku Střeleckého ostrova mi vše zatím přijde jakési schované před zraky většiny, oddělené od běžného městského života. Jako jakési tajné představení odehrávající se za oponou, kam si sami musíte najít vstup.
Čím to je, že se nedokážeme naplno otevřít a veřejně se aspoň na tenhle jeden týden neumíme sloučit v jeden živý organismus? Téma rodina je extrémně důležité a zasloužilo by si, aby ho bylo plné město. A to zejména ve spojitosti s festivalem a LGBTQ+ komunitou jako takovou. A tohle je vlastně asi jediný aspekt celé akce, který mi hned na začátku přijde jakýsi zvláštní.
Před magistrátem je natažený duhový koberec, v ulicích je pár vlajek a v sobotu projde městem velký průvod, ale veskrze mi to přijde jako „festival za zavřenými dveřmi“. Je to spíše ale jen takové povzdechnutí než vyloženě kritika. Každé místo, které jsem navštívil, bude jistě úspěšně naplněno a každé na mě působilo velmi dobrým dojmem. Festival jako celek bude určitě letos patřit mezi ty nejpovedenější ze všech ročníků a já mu to moc přeju. Jen bych si asi osobně přál, aby se více propojil s tepem města, aby se jednalo o otevřenou oslavu rozmanitosti života, která pulzuje od samého počátku na každém rohu.
