Gender a rodící muže tu nechceme. Starý dobrý svět, o ten nám běží! Aneb jak jsme zamrzli v čase a násilí na ženách se stalo „tradicí“
Všechno vzhůru nohama
Istanbulská úmluva v Česku budí celou řadu kontroverzí. Byť tato evropská Úmluva o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí má poměrně jasně vymezené zaměření, zdá se, že mnozí její obsah příliš nechápou. A jiní jej pro změnu účelově dezinterpretují. Je až s podivem, že materiál, který má sloužit k tomu, aby násilí páchané na ženách a také domácí násilí (mimochodem, Úmluva se vztahuje i na násilí na mužích, ale jak dokazují statistiky, oběťmi bývají drtivě ženy) nezůstávalo neviditelným a za zavřenými dveřmi, tolik vysoce postavených politiků (a političek) nepovažuje za důležitý. A to s častým argumentem, že česká legislativa přece bohatě stačí.
Jenže kdyby legislativa opravdu stačila, oběti by pachatele nahlásily (což se neděje, jak ukazují policejní statistiky), dostalo se jim náležité pomoci a podpory – zatímco pachatelé by zase vyfasovali adekvátní trest (to se neděje také, ostatně, celému soudnímu systému v této souvislosti důvěřuje jen DESETINA Češek/Čechů). Mimochodem – každý DRUHÝ pachatel znásilnění dostane PODMÍNKU. Stejně tako tři čtvrtiny pachatelů trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Pokud takto vypadá funkční a dostatečná legislativa, pak by bylo nepochybně zajímavé sledovat, zda by ji za efektivní považovali odpůrci Úmluvy i ve chvíli, kdy by se obětí stal někdo jim blízký. Knížecí rady od řečnického pultíku se totiž udělují docela snadno….
Ještě úsměvnější je pak častý argument, že v některých zemích, které Úmluvu ratifikovaly, dokonce výskyt souvisejících násilných činů vzrostl. A na dokumentu se přiživují neziskovky. V tomto případě je pak zjevné nepochopení jednoho ze základních cílů Úmluvy – tedy (vedle umožnění efektivnějších trestů pro pachatele) upoutat na tuto problematiku větší pozornost a povzbudit oběti, aby se nebály vše nahlásit (a to i díky poskytované pomoci, nejčastěji ze strany neziskových organizací). Protože čísla mluví velmi jasně: pouze kolem osmi procent českých obětí domácího násilí vše nahlásí na policii. Několik desítek žen každoročně rukou partnera dokonce zemře – jak naznačují policejní statistiky, toto číslo každý rok roste (jen v prvním pololetí roku 2023 tímto způsobem o život přišlo 42 lidí, přičemž roste zejména počet vražd žen a dětí…). Jednoduše řečeno, domácí násilí se děje doma. Překvapivě. A tak se o něm nemluví. Pokud ale obětem bude k dispozici pomyslná záchranná síť a pachatel bude také náležitě potrestán, docela logicky se jich k tomu, aby svou situaci řešily, odhodlá více. Jak složité to je pochopit? Zjevně až moc.
Do boje proti genderové ideologii!
A pak je tu ten gender. Ideologie. Rozpad tradičních rolí žen a mužů. Rodící muži. Nebohé děti vystavené krutému světu, v němž už není kámen na kameni (a ženy chodí do práce, zatímco muži mohou zůstat na rodičovské dovolené, PROBOHA!) a prostě vše neplyne tak, jak by si tradicionalisticky založení politici přáli. Bohužel, tím, že před něčím budeme zavírat oči, to ale nezmizí. Společnost se mění. Tadá!
Např. senátorka Chalánková však v souvislosti s Istanbulskou úmluvou uvedla, že každý má v rodině (samozřejmě tvořené ženou a mužem) svou roli – a pokud se z ní někdo chce osvobodit (a Úmluva by tomu měla být prý nápomocna), nebude žít šťastně. „Každý má svou roli v rodině, která ideálně sestává z muže, ženy a dětí. A pokud by měli být šťastní jako rodina, tak každý má tu svou roli. Istanbulská úmluva, tedy v pojetí sociálních inženýrů, se bude snažit osvobodit jednotlivé bytosti, tedy zejména ženy, ale pak se dostaneme ještě dál, kdo to všechno má být, tedy zejména ženy z tohoto takzvaného područí muže – tak je otázkou, zda jim skutečně takto budujeme šťastný život,“ prohlásila přímo Chalánková.
Vedle toho, že budování šťastného života v jakékoliv podobě by mělo být svobodnou volbou každého člověka bez ohledu na pohlaví i gender, nepochybně by bylo namístě, aby se paní senátorka zamyslela nad tím, jak šťastný život žijí ženy v jakémkoliv područí, o tom, jsou-li týrány, ani nemluvě. Zjevně ale pokud žena a muž budou v rodině plnit svou tradiční roli (rozumějte: žena bude vařit a pečovat o děti, zatímco muž bude z rachoty nosit peníze), tak na nějaké té facce nesejde. Vždyť muži jsou přece tradičně ti silní, a tak k nim i nějaká ta agrese patří, no ne?
A senátor Zdeněk Hraba, který je členem senátorského klubu ODS a TOP 09, se naopak obává toho, že v souladu s článkem 14 Úmluvy bude do školních osnov zavedena genderová ideologie a děti se povinně budou učit o tom, že muž může rodit děti. Konkrétně uvedl, že „článek 14 říká, že děti mají být ve školách povinně poučovány a nestereotypních genderových rolích. Co to znamená? Má být dětem vštěpováno, že matkou může být muž a otcem žena? Myslím, že ano, to není o tom, že by muž myl nádobí nebo vařil, to je o tom, že muž může rodit děti.“ Problém ovšem je, že článek 14 nic takového neříká. Uvádí pouze, že „tam, kde to bude vhodné, podniknou strany kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako je rovnoprávnost žen a mužů, nestereotypní genderové role, vzájemný respekt, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích, genderově podmíněné násilí vůči ženám a právo na osobní integritu, to vše uzpůsobeno rozvíjejícím se schopnostem žáků.“ O povinnostech a vštěpování ani ťuk. Pan senátor si plete dojmy s pojmy přibližně v rámci logiky „hodinky jako holínky, obojí se natahuje“… Což by v rovině občanské bylo smutné, v rovině senátorské je to však spíš k pláči.
Pokud ale ze všech těchto střípků seskládáme celou mozaiku, je jasné, že s tímto „materiálem“, jenž sedí (nejen) v Senátu a:
a) neumí interpretovat data,
b) upřednostňuje tradiční role před svobodou volby (o bezpečí ani nemluvě),
c) prostě neumí číst,
to moc daleko nedotáhneme. Ale nevadí. My přece nikam daleko nechceme. Hlavní je, že muži nám tu nebudou rodit. To by tak ještě scházelo…
