Zdravý rozum zvítězil: Trans a testosteronové atletky mají zákaz závodit v kategorii žen
Trans sportovykně: Respekt, ale ne výhoda
Možná vás to překvapí, ale i LUI, který výrazně podporuje LGBT+ komunitu, tomu fenoménu nefandil. Fakt je jeden: když vidíte závod v běhu žen a trans žena (nebo atletka s odlišným sexuálním vývojem, zkrátka žena s příliš vysokou hladinou testosteronu) doběhne do cíle o půl hodiny dřív než její soupeřky, člověk na to asi nemusí mít příliš specializované vzdělání, aby pochopil, že je tu něco špatně.
Je v pořádku prokazovat především trans lidem respekt. Na tom se shodnou všichni lékaři a hnusy o nich říkají jen ti lidé, kterým je v podstatě jedno, jakou oběť si vyhlédnou: jestli má jiné pohlaví než původně, jestli miluje stejné pohlaví, koktá, je příliš hubený či tlustý, nebo jestli má pěticípou hvězdu. Pro tyto fobíky je primární potřebou cítit k nějaké skupině upřímnou nenávist.
Věděli jste, že trans lidé jsou tu přitom s námi už od pravěku?
Nicméně na celosvětové vlně proti transfobii se svezly sportovkyně, které byly dříve kluky. A s ohledem na rozdílnost pohlaví, na rozdílnost puberty obou pohlaví v souvislosti s testosteronem (mnohem větší růst svalové hmoty, tím pádem víc síly a podobně) se není co divit, že dříve průměrně úspěšní sportovci začali po změně pohlaví vyhrávat ženské kategorie.
A jakmile se někdo ozval, okamžitě se na něj snesla sprška nadávek a označení za transfoba.
Plus tu máme ony atletky, které mají odlišný sexuální vývoj (DSD), a produkují moc onoho mužského hormonu.
O historii tranzice nejen u nás čtěte zde.
ZÁCHRANA ŽENSKÉHO SPORTU
Jenže jako u všeho platí, že stačí zapojit mozek: opravdu chceme zničit dosud zajímavá sportovní odvětví? Všechny soutěžící by měly mít stejnou startovní čáru a rozhodovat by měla jen natrénovanost, vůle a podobně. Rozhodně ne to, jestli v těle zbyla výhoda z mužské minulosti, nebo to, že některá dáma produkuje víc testosteronu než ti největší cis samci.
Chceme vzít cis ženám motivaci bojovat o úspěch, když bude dopředu jasné, že je vždy pokoří jejich trans kolegyně nebo ty, které jsou bez vlastního přičinění „chodícími továrnami“ na testosteron?
Ta otázka je samozřejmě složitější, ale vážně nejde jen o aktuální pohlaví, ale o biologii, průběh puberty a podobně. A je to důležité i pro další debaty s většinovou společností: chceme se sbližovat, ale právě tato otázka naprosto rozevírá propast mezi naší pomyslnou společnou komunitou a lidmi mimo ni.
ROZHODNUTÍ SVĚTOVÉ ATLETICKÉ FEDERACE
A co přesně se tedy rozhodlo u atletek? Světová atletická rada 23. 3. na svém zasedání přijala řadu opatření. Jednak potvrdila vyloučení sportovců a sportovkyň Ruska a Běloruska ze soutěží kvůli okupační válce na Ukrajině.
Dále se pak zabývala potvrzením omezení pro atletky s odlišným sexuálním vývojem (DSD). U nich snížila maximální povolené množství testosteronu o půlku z pěti na 2,5 nanomolů na litr.
Pokud dosáhnou menších hodnot 24 měsíců po sobě, budou moci soutěžit v ženských disciplínách. Za rozhodnutím rady prý stojí více než deset let výzkumu a důkazů o fyzických přednostech, které mají DSD atletky, pokud soutěží za ženy.
Rada také po několika měsících konzultací se všemi možnými zainteresovanými stranami souhlasila s tím, že od 31. března 2023 budou vyloučeny ze soutěže ženského světového žebříčku ty transgender sportovkyně, kteří prošli tranzicí z muže na ženu, ale mají za sebou mužskou pubertu.
Zároveň nicméně vznikne na dobu 12 měsíců pracovní skupina, která bude řešit transgender inkluzi. Budou v ní například i trans sportovkyně.
„Rozhodnutí jsou vždy obtížná, pokud se týkají protichůdných potřeb a práv různých skupin, ale my i nadále zastáváme názor, že na prvním místě musíme zachovat spravedlnost pro sportovkyně. Budeme se přitom řídit vědeckými poznatky o fyzické výkonnosti a mužských výhodách, které se budou v příštích letech nevyhnutelně vyvíjet. Jakmile bude k dispozici více důkazů, přehodnotíme svůj postoj, ale věříme, že integrita ženské kategorie v atletice je prvořadá,“ sdělil šéf Světové atletické federace Sebastian Coe.
Posledních pět let pro DSD atletky platil zákaz jen u běhů od 400 metrů po jednu míli, nyní se tedy rozšířil na veškerou atletiku. A jak píšeme výš, dvojnásobně se zpřísnila hlídaná dávka testosteronu.
U transgender osob je tu ale obava, že i přes snížení hladiny testosteronu v těle mají stále výraznou fyzickou výhodu kvůli v pubertě vyvinutým svalům, o které po potlačení testosteronu nepřijdou.
PŘÍKLADY (NE)TÁHNOU
Známý byl například případ jihoafrické DSD atletky Caster Semenya, která se kvůli předchozím omezením Světové atletické federace dokonce neúspěšně soudila.
A jak je to jinde? Plavkyně mají podobná zakazující pravidla již rok a také měly svou kontroverzní postavu, kterou byla a je Lia Thomas. Ta odmítá, aby se pro transgender sportovkyně hledala jiná řešení a upřednostňovaly biologické ženy, transgender sportovkyně si podle ní zaslouží respekt a rovnou příležitost.
Na druhou stranu ona i řada dalších trans sportovkyň jsou zcela bez důkazu obviňovány z toho, že k tranzici přistoupily jen kvůli množným sportovním výhodám. Netvrdím, že v některých jednotlivých případech to teoreticky nemůže být opravdu podivná vypočítavost, ale protože znám trápení trans osob s jejich tělem, vůbec bych si neodvážil do nich takto kopat. Nic o jejich motivacích nevíme.
Úplně jinak než u atletických či plaveckých disciplín to je v americkém silovém trojboji. Tamní asociace také změnila pravidla, nicméně nedávno prohrála soudní spor s transgender sportovkyní JayCee Cooper a musí jí tedy umožnit nastoupit za ženy. Prý šlo o diskriminaci.
Za diskriminaci byl potrestán také basketbalový tým dívek z vermontské křesťanské školy, když odmítl nastoupit proti týmu s transgender hráčkou. Asociace ředitelů státu Vermont (VPA), jež sponzoruje státní školní sporty, vydala oznámení, podle něhož tým porušil jak svoje vlastní, tak i státní zásady zakazující diskriminaci na základě pohlaví studenta nebo studentky. A vyloučila všechny sportovní týmy školy ze všech sportovních soutěží.
To Americká cyklistka Hannah Arensman, bývalá šampionka, se zase obrátila na Nejvyšší soud USA, aby zamezil podobné praxi trans žen v ženském sportu. A mluví právě o stejné demotivaci, o které v tomto textu píšu hned několikrát. Dlužno ale dodat, že je některými aktivisty považovaná za transfobku, neboť o trans sportovkyních hovoří bez obalu jako o mužích.
FAIR PLAY VS. RESPEKT A ROVNOST
Tohle lavírování mezi právy menšin a potřebami většiny je jak jízda v rozbouřené řece, ale za sebe tvrdím, že ženský sport skutečně nemůže trpět výhodami transgender závodnic a tím pádem absolutní demotivací cis sportovkyň.
„Podporuji práva transgender osob na rovnost a spravedlnost a jsem proti jejich diskriminaci ve společnosti. Ale práva jednotlivce končí tam, kde začínají práva druhého. A zatímco ve společnosti nebo na pracovišti gender jedné osoby nikoho jiného nijak neomezuje, ve sportu, který je založený na kategoriích dle biologického pohlaví z důvodu objektivních fyziologických rozdílů mezi mužem a ženou, plošná inkluze trans žen do sportovní kategorie žen už výrazně zasahuje do práv všech soupeřek na fair play a ochranu zdraví při sportu,“ napsal k tomu před pár lety výživový specialista Lukáš Roubík. Ten sice nepatří k odborníkům na problematiku, ale shrnul ji dle mého názoru tak trefně, že jsem se rozhodl na jeho názor upozornit.
Skutečně se tu otvírá možnost pro vytvoření nějaké mezinárodní transgender sportovní organizace, která bude chránit práva členek a bude zastřešovat místní svazy. Věřím, že na olympiádě, ale i na dalších sportovních kláních budou mít jako třetí kategorie po mužích a ženách dveře otevřené dokořán. A kromě respektu od většinové společnosti, která by měla být tak jako tak, budou moci trans sportovkyně konečně závodit v naprosto férových podmínkách podle svých biologických možností a se zcela rovnocennými trans soupeřkami. Jistě i je samotné to bude bavit mnohem víc.
Jiná cesta snad ani není možná. Minimálně dnes ji nevidím.
