Renesanční dílo „Ošklivá vévodkyně“ vůbec nezachycuje ženu. Odborníci míní, že na obraze visícím v Národní galerii je muž-transvestita
Možná přímo jméno Quentina Massyse neznáte a „na první dobrou“ vám nic neříká ani obraz, který bývá obvykle označován jako „Ošklivá vévodkyně“ nebo „Stará žena“. Pravděpodobně jste ale tuto malbu někdy již viděli – a pokud ne přímo ji, třeba vám, zcela právem, připomíná vévodkyni z Alenky v říši divů. Právě tato postava byla totiž obrazem vlámského malíře inspirována. Sir John Tenniel si ji před více jak 150 lety zvolil jako předlohu pro své knižní ilustrace. Dost možná vám ale nejvíce pomůže pohled na samotný obraz, na němž je zachycena osoba nepříliš hezkého vzhledu, vrásčitá a až s groteskními rysy. Pyšní se také skandálně velkým dekoltem, ustupujícími vlasy a rohatou čelenkou – a je tak logicky jednou z atrakcí v londýnské Národní galerii.
Právě v Národní galerii v Londýně nyní připravují novou výstavu s názvem Ošklivá vévodkyně: Krása a satira v renesanci a při té příležitosti její kurátorka, odbornice na renesanční umění Emma Capron, přišla s poměrně překvapivým prohlášením. Osoba, která je na stejnojmenném obraze zachycena, s vysokou pravděpodobností není vůbec žena, ale transvestita či cross-dresser (člověk, který se obléká jako osoba opačného pohlaví). „Ano, s největší pravděpodobností je to muž. Víme, že Massys se velmi zajímal o karnevaly, kde se muži běžně vydávali za ženy,“ dodala s tím, že zobrazení prsou v gigantickém výstřihu je autorovou fantazií.
Nemoc? Satira? Provokace?
Ještě donedávna přitom panovalo přesvědčení, že vévodkyně je jednoduše protějškem dalšího Massysova díla, označovaného jako Portrét starého muže – a tvoří s ním tzv. diptych. V roce 2008 dokonce vědci z University College London tvrdili, že žena, která je na obraze zachycena, rozhodně trpěla Pagetovou chorobou, v jejímž důsledku měla zdeformovaný obličej – zvětšené čelisti, vystouplý nos a rozšířený ret. „Není to žádný Paget ani nic jiného jako nanismus nebo elefantiáza. Vlastně jsem naprosto proti tomu, aby lékaři chodili po galeriích a tam vystavovali své diagnózy. Tyto groteskní obrazy patří do světa, který je jakoby vzhůru nohama,“ uvedla k problematice kurátorka.
Obraz je přitom obecně považován za satirický – někteří se domnívají, že se jedná o misogynní satiru ženské ješitnosti a sebeklamu, jiní dlouhou dobu předpokládali, že jde o umělecký komentář autora vztahující se k posedlosti společnosti ideálem mládí a krásy (což je vlastně velmi nadčasové). Ostatně, tyto úvahy podporuje i fakt, že nejen vzhled (který zcela neodpovídá dobovým zachycením dam, jako byla Venuše od Boticelliho nebo i Mona Lisa Leonarda da Vinciho), ale i oděv je na hony vzdálen od toho, jak vypadaly renesanční ženy vyššího postavení a daného věku.
Přímo v galerijním popisu malby je uvedeno, že „přehnané rysy obličeje, ďábelskou pokrývku hlavy, nízko posazený výstřih a vrásčitá ňadra využil Massys k parodování tradičního manželského portrétu: je to stará žena, která se chová jako panna a nabízí se svému partnerovi – který je ale více formálně a střízlivě oblečený – neopětovaný projev své lásky.“ Jak potom dodala i Capron, dílo zpochybňuje kánony normativu krásy a symbolizuje někoho, kdo se neomlouvá za sebe, za to, co má na sobě, a nesnaží se ani skrývat a být neviditelný. „Tento vzdor a neuctivost se zdají být jako z naší dooby – a díky tomu je obraz tak trvalý,“ shrnula také.
Ať už žena, nebo muž, svůj účel obraz plní
Je přitom fakt, že podíváme-li se na malbu z nové perspektivy, skutečně vůbec není problém na zachycenou osobu nahlížet jednoduše jako na muže v dámských šatech. Což je vzhledem k tomu, že malba vznikla kolem roku 1513, nepochybně zajímavý důkaz o tom, že genderová nonkonformita rozhodně není žádným moderním výstřelkem.
Ať už ale o zpodobnění vévodkyně uvažujeme jakkoliv, faktem je, že i toto dílo jasně ukazuje, že ani odborná obec si není jista tím, jak k němu přistoupit. „Někteří lidé toto dílo milují, jiní jej nenávidí, další se na něj nemohou ani podívat,“ dodala také kurátorka s tím, že nakonec ani tak nezáleží na tom, zda je na obraze žena, nebo muž, protože v obou případech vlastně slouží svému účelu: zesměšnění společenských norem a narušení společenského řádu.
