„Homouši, zalezte a už se neprojevujte!“ Reakce na coming out Jankta ukazují propast mezi názory
Kdyby těch pár desítek tisíc nenávistných reakcí lidí, kteří se realizují v urážkách Jankta nebo homosexuálů obecně, mělo znamenat většinový názor, bylo by to s touto zemí špatně. Naštěstí jde jen o menšinu, což dokazují výzkumy o tom, jak česká společnost přijímá manželství pro všechny.
Přesto jsem si dovolil část komentářů pod našimi články přečíst a na některé reagovat.
Mnoho lidí stále neví, co je to homofobie
Tak předně někteří nepochopili jednu základní věc: prý je svoboda slova a může se říkat, co chce. To ale neplatí automaticky o všem. Řadu věcí je trestné říkat (nemůžete například vychvalovat genocidu Židů), protože je to pro společnost nebezpečné.
Některé věci můžete zase tvrdit téměř beztrestně, ale v moderní společnosti, je to hanba. A zdaleka to není jen názor těch, které někteří nazývají posměšně progresivisty či „libtardy“.
Hanebná je podle mě, a zdaleka nejen podle mě, třeba ona homofobie, které se všichni dotyční, jež bychom mohli shrnout do množiny „nic proti nim nemám, ale…“, dopouštějí v obrovském množství.
„Homofobie představuje obavu z homosexuality a homosexuálně orientovaných osob, která může vést k pocitům odporu, nepřátelství až nenávisti a může být základem pro odmítající, zesměšňující či ubližující chování vůči neheterosexuálním lidem,“ tvrdí se ve vládním materiálu. Podle této definice pod ni spadá opravdu velká řada komentářů z posledních týdnů ohledně Jankta, Vízka a podobně.
Nemusí se vám líbit pohled na líbající se chlapy
„Mně se stejně jako Vízkovi hnusí dva hošani, co si dávají hudlana,“ zaznělo v diskusi pod jedním z našich článků o tématu.
Určitě je v jistém slova smyslu v pořádku si stejně jako Vízek s podle mě dinosauřími názory myslet, že pohled na dva líbající se pány se někomu nelíbí, až hnusí. Tohle právo nikdo nikomu neupírá.
Zároveň ale není úplně běžné pronášet taková dehonestující slova do médií, zvlášť když jste veřejně známá osobnost. Už proto, že to je, a jsme zpátky u toho, homofobie. Ať se to někomu líbí, nebo ne, je to tak. Stejně jako jeho výroky, že gayové nepasují do přírody. Nebo nepatří, jak řekl při jiné příležitosti.
Těžko se to asi bude vysvětlovat někomu, kdo na Vízkových vyjádřeních nespatřuje nic špatného. Pokud jste příslušník heterosexuální většiny, nemáte prožitek jako my, nevnímáte, jak je to nepříjemné se tohle o sobě dočítat. A to přesto, že nejsme gauneři, nikomu jsme nic neudělali, jen jsme se dopustili tak hrozného „zločinu“, že jsme se narodili a že chceme žít stejně (téměř) jako všichni ostatní. Bez masek a přetvářky.
Výroky jako ty Vízkovy se ponižuje určitá sorta lidí. To bylo vždy nebezpečné. Dřív to byli právě Židé, kdo byl na talíři, dnes jsou to homosexuálové, příště to mohou být bezvlasí, obézní a podobně.
Vztahy většiny a menšin jsou vždycky složité, ale ať se na mě nikdo nezlobí: mluvit o nás takhle a pak se divit, že to někoho pohorší, poníží, urazí, to mi přijde zvláštní.
Nenarodili jsme se, abychom nenáviděli
Předpokládám, že osudem nikoho z nás nebylo narodit se jen proto, abychom těm druhým škodili a podráželi jim nohy. Jen proto, že můžeme. A nevěřím, že jsme všichni bezcitní. Že si nedokážeme představit, že i když se nás něco zrovna konkrétně netýká, že se neumíme vžít do situace těch druhých a představit si, jak jim asi je, když je část společnosti ostrakizuje, mluví o nich s despektem jako o obtížném hmyzu.
Výmluvy typu, že jsme ukřičená menšina a že chceme pomalu větší práva než většina (to jsme nikdy nechtěli), neobstojí.
Nevěřím tomu, že kdybych si s diskutujícími pod svými články sedl na kafe nebo na pivo, že by mi do očí opakovali, že jsem nechutný, proti přírodě atakdále. Za tohle hrubnutí a dehumanizaci skupin lidí z velké části mohou sociální sítě a domnělá anonymita na nich. A z toho vycházející „odvaha“.
Sám vím o mnoha případech, kdy osobní příklad gayů a lesbiček změnil chování i myšlení řady lidí, kteří o nás předtím hlásali dost nepěkné věci.
Taky nevěřím, že kdyby ti proti nám měli synka nebo dcerku jiné orientace, že by to z nich opravdu vymlátili, jak ti největší hrdinové píší v komentářích. I tihle lidé jsou z větší části milující rodiče a na sto procent by se řada z nich snažila pochopit svět, do kterého vstupují jejich děcka. Ano, v devadesátkách jsme měli spousty smutných případů o tom, jak otec vyhodil patnáctiletého kluka z domova, protože „buzeranta v baráku nechce“, ale od toho jsme se přece jenom už posunuli.
„Nepředvádějte se venku“. Díky, ale ne
Častým argumentem je, že kdybychom byli zalezlí a dělali si něco doma, prostě kdybychom se nijak neprojevovali ve společnosti, že by to bylo ideální. Opět by přitom stačilo vžít se do nás.
Nikdo tu nechce obcovat na náměstí. A momentálně nejde ani o průvody a mávání duhovou vlajkou. Ale stačí se zamyslet, jak by heterosexuálnímu klukovi asi tak bylo, kdyby nemohl vzít na fesťáku svou holku kolem pasu, políbit ji, chytit ji za ruku nebo udělat jiné gesto, které dává najevo, že dvojice patří k sobě, že se má ráda. Nebo kdyby se takový chlapec musel stále ohlížet, jestli kolem není někdo, kdo by mu za to mohl rozbít hubu.
Taková žádost, abychom se projevovali jen v soukromí, mi připadá jako pozůstatek socialistického myšlení „co se mi nelíbí, to schovám“. Komunisté takto prakticky před zraky veřejnosti skrývali tělesně a duševně handicapované.
Navíc už se má za prokázané, že podobné tlaky části společnosti, u menšiny vyvolávají psychické problémy. Jsme tlačeni k tomu se pomalu stydět za to, jak jsme se narodili. A to je prostě špatně.
Jankto se nepředváděl
Velká kritika stále zaznívá vůči Jakubu Janktovi, objevuje se třeba, že se „předvádí“, a výtky jsou i vůči tomu, že pro někoho je dnes pomalu hrdina.
Jenže on jím opravdu je.
Nechtěl už dál nic předstírat, chtěl být svobodný a ne dál zahrávat do autu dotazy na holky. Kdo není na kluky, nedokáže si představit ty tlaky okolí, to skrývání, lži a stud za ně, to vnitřní trápení.
V homofobním fotbalovém prostředí to chtělo obrovskou odvahu. A hlavně to ukáže mladším klukům stejné orientace, že postupem času bude možné přestat se skrývat a neposlouchat dál od rána do večera protihomosexuální narážky, které je zraňují.
Závěr
Naprosto chápu, že některým lidem, ať už s ohledem na jejich věk, výchovu, rozhled, vzdělání, náboženské předsudky a podobně, nejsou homosexuálové sympatičtí. Nikdo vás nikdy nedonutí mít nás rádi. Ani my vás nemusíme mít rádi. Tak to prostě je.
Ale nikdo od nás nemůže čekat, že když se do nás pustí na ultimátní homofobní úrovni, která do 21. století prostě nepatří, že budeme mlčet a nebudeme se bránit. Nebo že si někdo z nás nechá líbit výroky Ladislava Vízka. Právo na názor je jedna věc, právo na bytí bez ponižování a dehuminazce je věc druhá. A to druhé právo má v takovém případě jednoznačně přednost.
