„České zdravotnictví stojí na zdravotních sestrách z Ukrajiny. S Ruskem jsme de facto ve válce,“ říká pražský primátor Zdeněk Hřib

Česko zasáhla imigrační vlna z Ukrajiny. O současné situaci v Praze s námi hovořil pražský primátor Zdeněk Hřib.

Média hovoří o tom, že nejvíce ukrajinských uprchlíků míří právě do Prahy. Je to pravda? Kolik jich už přijelo?

Ano. Podle momentálních dat je to v Praze a Středočeském kraji asi 96 000 uprchlíků z celkem 240 000 na našem území. Prahu a Středočeský kraj počítám dohromady, protože fungujeme společně, vidět to je třeba na našem asistenčním centrum pomoci Ukrajincům v Kongresovém centru. V praxi se v našem regionu ukrajinská komunita zhruba zdvojnásobila oproti stavu před onou aktuální putinovskou agresí.

„Nejsem nejlepší přítel žen, módní guru ani umělec. Se soucitem posílám lidi k šípku,“ kritizuje i pozitivní stereotypy mladý gay27. 7. 2022

Jak jsou na tom tito uprchlíci aktuálně?

Máme vyřešenou fázi registrace – nikdo nezůstal úplně bezprizorní v tom smyslu, že by musel spát někde pod mostem. Tento proces je zvládnutý a začíná v Kongresovém centru. I zahraniční delegace, které Prahu v minulých dnech navštívily, hodnotily velmi pozitivně, jak jsme se se situací poprali. Například regionální zástupce Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky při OSN použil slova „standard světové kvality“. To potěšilo nejen mě, ale i všechny, kdo se na tom provozu centra podílejí – tedy složky integrovaného záchranného systému, Český červený kříž nebo třeba dobrovolníky, kteří chodí do centra například tlumočit nebo hlídat děti.

Kolik uprchlíků ještě očekáváte?

Příchod uprchlíků poklesl. Minulý týden to bylo asi 2 000 za den, tento je to asi polovina.

I tak je nutné si uvědomit, že každý nemůže bydlet v Praze a my jsme absorpční kapacity už naplnili. Překročili jsme milník, kdy už musíme lidi dávat do tělocvičen a až poté je přesměrovávat na jiné formy bydlení. Naštěstí se nám i s tím daří pracovat. Například první tělocvična, kterou jsme naplnili – tedy na Praze 11 – je nyní už opět prázdná, a to díky individuální práci tamního starosty.

Znáte demografické složení uprchlíků v Praze a Středočeském kraji?

Velká část (85 %) – jsou to ženy a děti do 18 let. Pět procent tvoří senioři 65+ a nějakých 10 % muži.

Z toho vyplývají i nadcházející největší výzvy, což je teď zajištění školství a zdravotní péče, respektive jejich kapacit. Děti, které sem z Ukrajiny dorazily, z drtivé většiny neumějí česky, takže je jasné, že je nelze jen tak jednoduše okamžitě začlenit do standardní výuky. Bude muset proběhnout nějaká adaptace.

Co se prostor pro vzdělávání týká, obecně je potřeba spíš než stavět něco nového, využít stávající budovy v jiných regionech.

Počítalo se v nějakém krizovém plánu s uprchlickou krizí? Jak moc bylo hlavní město připraveno na něco takového?

Plány byly. Už proto, že zde proběhla uprchlická vlna ze Sýrie a dalších zemí. Nicméně je to stejné jako s covidem: Plán existoval i pro boj s nějakou vysoce nakažlivou nemocí. Jenže ten plán na pandemii končil u izolace několika nakažených na letišti. To se u covidu nepovedlo a ani to nešlo. Pandemii covidového rozsahu tady před dvěma lety opravdu nikdo nečekal, což je paradox, protože tu byly náběhy na pandemii – třeba chřipky. Státní správa hmotných rezerv mohla být například s respirátory mnohem lépe připravená.

Zmínil jste i syrskou uprchlickou krizi. Aktuální přístup k uprchlíkům je od tehdejší vlny odlišný. Je to tím, že jsme si kulturně blíž?

Tam je víc faktorů. Každý, kdo dával v hodinách dějepisu alespoň trochu pozor, musí vidět paralelu s osmašedesátým. Když se nad tím zamyslíte hlouběji, nelze nevidět ani paralelu se Sudety a nacistickým Německem. Dokážeme si tedy velice dobře představit, v jaké situaci Ukrajina je.

Druhá věc je demografie uprchlíků, jelikož typickým příkladem toho, koho odbavujeme v Kongresovém centru, je žena s dvěma dětmi.

Další věc je, že už před válkou jsme zde měli velkou komunitu lidí z Ukrajiny. To, co dělá ten zásadní rozdíl, je práce dobrovolníků – tlumočníků. Bez nich bychom mohli celé registrační centrum rovnou zavřít. Pokud bychom příchozím lidem nerozuměli, tak bychom se logicky nedomluvili a nevím, co bychom s nimi vlastně dělali…

Vnímáte současnou situaci jako bezpečnostní hrozbu?

Nelze nevidět to, že v momentě, kdy Ukrajina padne, jsme další na řadě. To je zjevné. De facto jsme už nyní ve válce s Ruskem, jen nejsme v první linii. Jsme v jakémsi zázemí, které má na starosti postarat se o ženy a děti utíkající před válkou.

Jsou uprchlíci bezpečnostní hrozbou pro české občany?

Spíš hrozí, že právě uprchlíci se stanou oběťmi nějakých „šmejdů“, kteří chtějí vydělávat na lidském neštěstí. Proto nově příchozím pouštíme i informační video, které je před takovými praktikami varuje a nepouštíme do Kongresového centra nikoho, kdo by si tam mohl chtít rozjet svoje „obchody“. Varujeme uprchlíky, aby nevěřili nikomu, kdo jim za úplatu slibuje třeba nějaké urychlení – to nikdo zařídit neumí a je to jednoduše podfuk.

Pokud bychom se vžili do situace například maminky s dětmi, která sem utekla z Ukrajiny: Přijela jsem do Čech – a co dál? Jaký je proces?

Především ideálně už nejezděte do Prahy, protože ta je plná. Ale i pokud by se vám teoreticky stalo, že jste se rozhodla zamířit do Prahy a přijela jste na Hlavní nádraží v minulých týdnech vlakem, na místě se vás ujali dobrovolníci. Ti vás s cedulí v ukrajinských barvách nasměrovali na místo (do sálu s lehátky nebo do vytápěného vlaku ČD), kde lze přečkat do doby, než nasednete na další tranzit – například do Německa, anebo vás nasměrovali do Kongresového centra. Tam se dalo dojet klasicky metrem, anebo kyvadlovou dopravou autobusem hasičů.

Pokud jste se dostala do Kongresového centra, prošla jste takzvaně vstupním rozcestníkem, což je vlastně kontrola dokladů, zda máte vůbec nárok na proceduru, kterou tam děláme. Následně jste vystála frontu do sálu, kde vám pustili instruktážní video, jak správně vyplnit žádost o vízum. Dítě jste mezitím mohla nechat v dětském koutku pod dozorem dobrovolníků. S vyplněnými papíry jste poté opět počkala, až na vás přijde řada k vyřízení ubytování a později i víza, kam se uvádí právě ono místo pobytu.

Poté jste se posunula k další přepážce ke zdravotnímu pojištění, a nakonec k ještě jedné, kde byli úředníci a úřednice z Úřadu práce. Evidují se hlavně klíčové profese – třeba učitelé nebo zdravotníci, kteří mohou pomoci v dalších procesech.

No a u východu jste ještě narazila na stánky českých bank, abyste si rovnou mohla založit český účet.

Takový proces se nám časem vytříbil a zoptimalizoval.

Jsou aktuální zkušenosti s uprchlíky veskrze poklidné, anebo nastávají krizové momenty nepochopení, případně střety?

Krizových momentů je málo, daří se nám udržet klid.

„Heterosexuální vztah byl důsledek macho komplexu,“ svěřil se gay muž z Prahy, který v sedmnácti letech počal se spolužačkou syna8. 7. 2022

Jak se stavíte k obavám části občanů, kteří se bojí, že na jejich životy budou mít uprchlíci bezprostřední například ekonomický vliv?

Praha jako taková sice nabývá na počtu obyvatel už dlouhodobě, ale ne porodností – spíše právě jak vnitrostátní, tak vnější migrací. To je první věc.

Zadruhé: Ti lidé, kteří přicházejí, chtějí pracovat. Zajímají se o to, co budou vlastně dělat čili mají potenciál vytvářet přidané hodnoty, ne žít z nějakých dávek. V Praze je ale všeobecně nízká nezaměstnanost, takže obavy o to, že nám „uprchlíci vezmou práci“, jsou podle mě liché.

Pokud jde například o zdravotnictví – já se naopak bojím toho, že by mohly ukrajinským pracovnicím, které u nás pracují třeba jako zdravotní sestry, přijít povolávací rozkazy. To by nám situaci velice komplikovalo v rámci celé České republiky a hrozil by kolaps zdravotnictví. Už teď české zdravotnictví funguje jenom díky zdravotním sestrám z Ukrajiny.

Zdroj: Zdeněk Hřib