"Pokud má mít Rusko demokracii, musí teď prohrát válku," říkají čeští historikové
Rusko a demokracie. Připadá nám, že tyhle dva pojmy k sobě vůbec nepasují. A to nejen ve vztahu k současnosti, ale i minulosti. Historikové Jan Rychlík z Oddělení moderních a soudobých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR nám ale potvrdili, že Rusko mělo k demokratickému režimu mnohem blíž, než bychom si mohli myslet. A to hned dvakrát. Co přesně se pokazilo, a v jakém případě by v zemi mohla konečně nastat změna?
Demokracie se v Rusku málem stala skutečností už dvakrát. „Poprvé po únorové revoluci, která v roce 1917 svrhla carismus. Podruhé možná na konci vlády Gorbačova a v prvních letech po rozpadu SSSR,“ přiblížil Oldřich Tůma s tím, že v případě sesazení cara vyloučilo zavedení demokratického režimu hned několik různých faktorů.
„V roce 1917 ruská společnost na demokracii opravdu připravena nebyla. Šlo totiž o společnost převážně rolnickou, do značné míry negramotnou, se slabou střední třídou i dělnickou třídou. Nevolnictví skončilo teprve v roce 1861 – tedy o 80 let později než u nás, a to habsburská říše nebyla v žádném případě pionýrem modernizace. Zjednodušeně řečeno, Rusko mělo vůči střední a západní Evropě velké zpoždění v ekonomickém, sociálním a kulturním rozvoji. Země navíc byla zapletena do vyčerpávají války, kterou prohrávala a vlastně už nedokázala vést, byť prozatímní vláda v ní pokračovat chtěla,“ objasnil Tůma. Stejný názor zastává i Jan Rychlík: „Za války nikdy nemůžete mít demokracii. A to platí i o státech, které mají velkou demokratickou tradici, protože jsou nuceny ji omezit.“
Oba historikové se shodují i na druhé promarněné příležitosti, která se Rusku v dějinách naskytla. Tou byl konec Gorbačovy vlády a první léta po rozpadu Sovětského svazu. „Neúspěch puče v létě 1991 a vcelku poklidný konec SSSR nasvědčoval, že Rusko bude v politickém, hospodářském i dalším vývoji následovat bývalé sovětské satelity ve střední a východní Evropě. Tak to tehdy viděl, nebo v to aspoň doufal i Václav Havel. Místo toho se země propadala do politického a hlavně ekonomického chaosu a svět se k ní choval s čím dál větším despektem. To všechno vedlo k tomu, že autoritářský režim se dostal k moci až na přelomu tisíciletí. Teprve Putin dokázal situaci stabilizovat. Místo liberalizace ovšem přišlo utužování režimu a nástup maskované (například existencí formálních procedur jako volby) diktatury,“ vysvětlil Tůma.
Ani podle Rychlíka v Rusku přes všechny počáteční nadějné vyhlídky v 90. letech k demokracii dojít nemohlo. „Společnost na to opět nebyla připravena. Je zde i spojitost s hospodářskou krizí, ztrátou trhu, obrovskou korupcí a hlavně rozpadem státních struktur, což vedlo k tomu, že se k moci dostal Putin. Ten všemu zpočátku dal nějaký řád, který se ovšem změnil v diktaturu tak, jak ji vidíme dnes, přičemž válka tuhle tendenci samozřejmě dorazila,“ popsal historik.
Přesto, že Putinova pozice se už dlouho jeví jako naprosto neotřesitelná, čeští historikové tak pesimističtí nejsou. „Podle mě to neznamená, že Rusko je nějakou anomálií ve vývoji lidstva a nemůže v budoucnu vybudovat demokracii, která si navíc klade univerzalistické nároky). Vždyť i v zemích dnešní EU a NATO je demokracie relativně novou záležitostí,“ dodal Tůma. „Opět záleží na společnosti. Ta se musí skládat ze silné střední třídy, jejíž základní potřeby jsou ekonomicky saturovány. Pak to možné je. Ale samozřejmě to nebude kopie evropských demokratických států, ale spíš půjde o demokracii tak, jak ji vidíme třeba v Japonsku. Zásadní podmínkou ale je prohra Ruska v aktuální válce a také odchod Putina a jeho lidí,“ uzavřel Rychlík.
