„Demokracie v Rusku? Nikdy tam nebyla a ani nebude,“ říká ukrajinský malíř Alexandr Onishenko

Přestože malíř Alexandr Onishenko v Praze žije a tvoří už od roku 1991, jeho myšlenky se teď pochopitelně upínají výhradně k rodné Ukrajině. Podobně jako jeho krajané, i umělec, jehož doménou je nový impresionismus, se bojí o rodinu, která v jeho vlasti zůstala. A protože Onishenkovi příbuzní se z Ukrajiny stěhovat nemůžou, malíř se rozhodl pomáhat jiným.

Už víc než 30 let působí malíř Alexandr Onishenko v Česku. Rodák z Černihivu, pro kterého je typické využití černého plátna namísto bílého, na svou rodnou zem nezapomněl. Onishenkovi Ukrajina není lhostejná. Tím spíš, že se orientuje v historickém kontextu a z vlastní zkušenosti moc dobře ví, jaký je život v Rusku. Jak se svými znalostmi na aktuální konflikt nahlíží a má podle něj Rusko ještě vůbec nějakou šanci na změnu k lepšímu, nebo už je všechno navždy ztraceno?

Pět let se smyšlenou přítelkyní: Matka pro ni vymyslela i jméno, povolání a koníčky. Za syna gaye by se prý styděla před sousedy10. 10. 2022

Někteří Ukrajinci pořád nemůžou uvěřit tomu, že k válce mezi jejich vlastí a Ruskem skutečně došlo. I nám, z pohledu laiků bez širších souvislostí, se zpočátku zdálo, že masivní invaze na Ukrajinu přišla jako blesk z čistého nebe. Alexandr Onishenko ale potvrzuje, že napětí mezi oběma zeměmi trvá už dlouho. Malíř ale zdůrazňuje, že nejde „jen“ o anexi Krymu. Ta je totiž důsledkem předchozích událostí, které všechno odstartovaly. V médiích je přitom chronologie celého problému trochu opomíjena. „Na přelomu let 2013 a 2014 probíhaly demonstrace známé jako Euromajdan,“ připomíná Onishenko.

Protesty, které byly často násilně potlačeny, vyjadřovaly nesouhlas s vládou prezidenta Viktora Janukovyče, který – v zajetí ruského vlivu – odmítl členství Ukrajiny v EU. Podle Onishenka jednoduše nebylo v povaze Ukrajinců nic nedělat, což je znát i v posledních dnech. „Lidi se dlouho báli, ale Euromajdan je takovou klasickou ukázkou toho, jak se všichni dokázali spojit dohromady a rozhodovat společně. Na demonstrace vyšli chytří, inteligentní lidé, které už nebavilo nadále zůstávat v takovém divném stavu, v jakém se tehdy společnost nacházela. Ukrajinci mají v krvi touhu chránit a potřebu za něco bojovat,“ přiblížil umělec.

Onishenko se také domnívá, že Rusko na rozdíl od Ukrajiny nemá šanci na lepší zítřky. „V Rusku demokracie fungovat nemohla, protože ani nikdy nedostalo tu šanci ji mít. I když oficiálně v Rusku nevolnictví skončilo v 19. století, nikdy nebylo cílem tamější vlády zajistit lidem šťastný a spokojený život. Když jsem se narodil já – to bylo v roce 1957 – tak se navenek zdálo, že v novém systému mají lidské životy větší cenu. Pravdou ale je, že spousta lidí vůbec neměla pasy,“ popsal malíř, který také několik let strávil pracovně na Sibiři. „Tam jsem se odstěhoval, když mi bylo 24 let, protože jsem tam dostal práci v Historickém muzeu, kde jsem se poprvé dozvěděl o tom, že na území SSSR žijí potomci tolika různých národů a etnik a že slovo Rus je vlastně ukradeno z názvu Kyjevská Rus,“ vylíčil Onishenko. 

Umělec poukázal také na to, že i když ruská propaganda říká něco jiného, v Rusku se všechno drží při starém. „Zatímco v Evropě se život neustále mění, na Sibiři všechno vypadá pořád stejně. Týká se to i vztahu Ruska a Číny. Vzpomínám si, že když jsem na začátku 60. let byl malý, tak všude byly vidět nápisy, které Číňany vítaly a oslavovaly a v SSSR panovala taková výrazná pročínská nálada,“ doplnil Onishenko. 

Trenky ven! Módní hit letošního podzimu je ukazovat spodní prádlo. Muži, kterým z kalhot vykukují boxerky, jsou prý extrémně sexy9. 11. 2022

Pokud jde o současnou situaci, malíř se snaží pomáhat tak, jak je to v jeho silách možné. Ve svém bytě ubytovává několik uprchlíků včetně dětí. Na umění teď proto Onishenko nemá čas ani náladu. „Moje psychika je aktuálně tak zvláštně nastavená, že kdybych začal malovat, tak bych měl nutkání se okamžitě chopit červené barvy. Vnitřní neklid a agresi cítím mimo jiné i proto, že už několik dní nemám spojení s mou 94letou maminkou a bratrem, takže vůbec nevím, co se děje. A protože nemůžu pomáhat tam, tak pomáhám jiným,“ vysvětluje umělec s tím, že také jeho osobně se dotkla ruská propaganda.

„Můj rodný dům už zničili. V televizi jsem naladil ruský kanál, kde jsem viděl naše ulice, které vydávají za úplně jiné. Radši jsem to hned vypnul,“ přiblížil Onishenko a zároveň dodal, že zášť například vůči ruštině, kterou sám dost používá, nechová. „Nezáleží na tom, jakým jazykem kdo mluví, ale na tom, jak se kdo chová a co dělá,“ uzavřel malíř. 

Zdroj: Alexandr Onishenko