„Seberou nám práci a přinesou nám jen zdražování a vzteklinu!“ bojí se někteří Češi. Jak je to doopravdy s Ukrajinci v naší zemi?

Vít Rakušan – ministr vnitra – se před několika dny vyjádřil ve smyslu, že i když nevíme, jak velká uprchlická vlna nás čeká, je možné, že se do České republiky rozhodne vydat až na několik statisíců Ukrajinců. Jejich odchod z domovů je motivován jasně: Válka není nejlepším prostředím pro vedení běžného života. Do přímého ohrožení se dostala řada lidí, kteří se nemají v rámci svojí domoviny nyní kam uchýlit, a tak překračují hranice. Spousta z nich našla pomoc právě u nás. Ti, kdo se nemohou smířit s tím, že budou pouze přihlížet cizímu neštěstí, nabídli finanční nebo materiální pomoc a někteří dokonce otevřeli i své domovy. Vlna solidarity je neuvěřitelná. Vznikají i webové stránky speciálně určené na pomoc Ukrajincům – například Pomoc pro uprchlíky nebo Organizace pro pomoc uprchlíkům. Zapojit se dle svých možností může kdokoli.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Na druhé straně pomyslné barikády jsou ovšem ti, kdo se především obávají a nejraději by plácli přes prsty českou pomocnou ruku, která nabídla své rámě nově příchozím. Vidí především vzrůstající číslovku na ceníku u benzínky a volají po pomoci. Ovšem uprchlíci se opravdu nerozhodli přijít a zdražit nám naftu. Všeobecné obavy o tom, jak budeme spolu s těmito lidmi soužít, možná rozptýlí data, o která se ještě v době před válkou postaral mimo jiné Sociologický ústav AV ČR a Český statistický úřad.

Více v Galerii

Zdroje: iStock

Ukrajinci s námi žijí už dlouho. Jedná se o jednu z nejpočetnějších menšin u nás. Za minulého režimu byla dokonce i velmi aktivní. SOÚ ve své publikaci Menšinová problematika v ČR: komunitní život a reprezentace kolektivních zájmů v kapitole 2. Ukrajinská menšina a migranti v ČR uvádí, že se tehdy dokonce bohatě starala i o svůj kulturní život: Vycházely slovníky, knihy, příručky, učebnice a fungovalo dokonce i divadlo, univerzita, gymnázia nebo třeba internát pro děti předškolního věku.

Ani po pádu Železné opony se na zájmu Ukrajinců o život v naší zemi moc nezměnilo. Dědictví Sovětského svazu nebylo zrovna bohaté, a tak se Ukrajinci stali nejpočetnější skupinou ekonomických imigrantů u nás. Argument, že se utečenci z Ukrajiny postarají o to, abychom přišli o práci, je však poněkud lichý. Ti, kdo zde dlouhodobě pracují, jsou dle SOÚ především dělníci, na jejichž pracovní pozici není nutné mít ani středoškolské vzdělání, a to i přesto, že třeba jsou na tyto posty překvalifikovaní. Snad za to může jazyková bariéra, snad předsudky. Ti, kdo se nyní obávají, že Ukrajinci přijdou a seberou nám fleky, však zapomínají na jednu věc: I přesto, že u nás už nyní žije (respektive před válkou žilo) skoro 200 000 Ukrajinců, firmy i nadále zoufale hledají dělnické pracovní síly. Ještě vloni bylo na tři sta tisíc takových neobsazených příležitostí.

A že vás zajímá, kolik Ukrajinců s námi vlastně žije? Pak se můžete podívat na tabulku vývoje toho, kolik cizinců z Ukrajiny k nám přijelo (nikoli na výlet) za posledních osmnáct let. Data pocházejí z Českého statistického úřadu:

I dříve se Ukrajinci dle SOÚ vydávali za naše hranice především proto, že nás dělí jen poměrně malá vzdálenost a blízko jsme si jak jazykem, tak kulturně. Do doby před válkou bylo jejich hlavní motivací zabydlet se zrovna zde, to, že jednoduše doufali v lepší život – že našetří, najdou si hezčí bydlení a budou moci poslat děti studovat. Někdy vyjížděli i jen čistě za prací – ať už vyloženě sezónně nebo na delší čas – a pak se s výdělkem vraceli domů, kde zabezpečili svou rodinu. Byli tedy aktivní a pracovali.

Přestože se Ukrajinci v rámci kriminality pohybují někde na druhé příčce nejčastějších odsouzených cizinců u nás, je nutno si uvědomit, že na prvním místě jsou Slováci. Těch je jednoduše v Čechách nejvíc – jsou nejzastoupenější menšinou. Nejspíš nikoho nepřekvapí, že je v České republice více odsouzených Němců než křováků. A ne, nejedná se o žádný zlý německý gen, ale o prostý fakt, že u nás křováci jednoduše nežijí a pokud ano, není jejich počet nikde zaznamenán.

Nyní se k nám Ukrajinci stěhují především proto, že jim jejich domovy, zdraví a životy ohrožují boje. Z více než poloviny se jedná o děti a třičtvrtě dospělých jsou ženy. S sebou berou to nejnutnější a často i domácí mazlíčky. Pro ty existuje také řešení – řada veterin nabídla své služby zdarma. Jistě, dá se závidět. Ovšem současně je tak podporován dohled nad tím, že se jednoduše do Čech dostanou mazlíčci zdraví, anebo léčení, kteří nebudou ohrožovat nakažením (například při venčení) ty české. Varování před vzteklinou a dalšími přenosnými chorobami je na místě a je rozhodně dobře, že se na tuto prevenci pamatuje.

Pomoc jako takovou většina Čechů schvaluje. Nejčastěji souhlasí s materiální a finanční pomocí (více než polovina). Jednasedmdesát procent kýve na rozhodnutí Česka poskytnout humanitární pomoc a dvaašedesát procent souhlasí i s poskytnutím azylů. Výzkum European National Panels odhalil, že by si skoro třetina Čechů dokonce dokázala představit, že by nabídli své domovy nějakému ukrajinskému potřebnému. Situace není příjemná nikomu a jistě ani těm, kdo se museli ze dne na den vydat do neznáma. To nejmenší, co můžeme udělat, je alespoň nešířit kolem sebe nenávist a ověřovat si informace.