Nejhorší čtvrtrok života: Čekání na test na HIV byla pro muže z Klatovska noční můra. Výsledek úplně od základů změnil jeho život

Slýcháme to od školy: Rizikem (nechráněného) sexu jsou i pohlavně přenosné choroby, které jsou v horších případech jednoduše navždy. Virus HIV je už řadu let strašákem číslo jedna a málokdo si umí přestavit, jaké to asi je slyšet takovou diagnózu. Muž z Klatovska se svěřil s tím, jaké pro něj bylo čekání na „verdikt“.

V jakém období se naše vyprávění bude pohybovat? Kdy to všechno začalo?

Jak vždycky říkám, nic nezačne samo, takže jedno vedlo k druhému. Když hodně osekám všechny příčiny, které mě dovedly tam, kde jsem udělal jednu z největších chyb v životě, tak se dostaneme do roku 2017, kdy jsem si našel letní práci v zahraničí. Pracoval jsem v Mnichově, kam jsem dojížděl vždycky na pět dní a pak na víkend domů. Zpočátku jsem si myslel, že to půjde, ale upřímně? Sobotu a neděli jsem pokaždé především prospal. Veškerý můj život se tak pomalu ale jistě přesunul právě do Mnichova: nejen práce, ale postupně i třeba okruh lidí, se kterými jsem trávil i volný čas.

Pět nejčastějších chyb, které děláme v péči o naše pokojovky! Jak na ně? A která kráska je považována za jejich královnu?15. 11. 2022

V Mnichově jste i poznal svého tehdejšího partnera?

Já bych ho nenazval partner, spíš známost. A ano, poznali jsme se tam. Znáte to – klasika v baru po práci. Slovo dalo slovo a už to bylo. Už ten večer jsme spolu skončili a těšil jsem se na další. Takhle jsme se v baru potkali asi pětkrát během dvou týdnů. Jenže ono se to nezdá: Když pracujete rukama, a ještě si pak večer vyrazíte a moc se nevyspíte, tak vás to dožene. Byl jsem dost unavený, tak jsem trochu zvolnil, protože tam už byly i drobné nedostatky, které by mi mohly tu práci celou překazit. Něco málo jsem rozbil – nebylo to nic velkého a žádný postih mě nečekal, ale poškrábal jsem si u toho ruku, a to mi taky moc nepřidalo na dalším výkonu. Jednoduše, když to zkrátím, jsem se potřeboval pořádně vyspat, a ne pořád jenom ponocovat, makat nebo přejíždět mezi Mnichovem a domem rodičů v Čechách.

Takže jste tomuto muži sdělil, že musíte zvolnit?

To ani ne. My se nikdy nedomlouvali, že se potkáme. On v tom baru byl tak nějak pečenej vařenej. Takže někdy jsem sice přišel a nebyl tam, tak jsem šel domů, ale často tam byl. Vůbec jsme si žádné rande nikdy nedomlouvali. Spíš jsme oba předpokládali, že to bude pokračovat díky tomu, že se tam opět potkáme. Počítal jsem s tím a zdálo se, že on taky, protože vždycky za mnou nakonec šel, i když tam třeba byl s jinou partou a já taky. Nevyměnili jsme si ani kontakty. Znal jsem jeho křestní jméno, ale neptal jsem se na příjmení. Taky – kdo se v baru ptá na příjmení?

A jak to tedy dopadlo, respektive čím to skončilo?

Já jsem do toho baru nešel odhadem dalších čtrnáct dní. Možná trochu déle. Opravdu jsem se necítil dobře. Ta ruka mě bolela, byl jsem v práci tím pádem pomalejší, ale chtěl jsem stíhat, takže jsem často zůstával dýl, abych si dodělal, co jsem potřeboval. Na ubytovně jsem se snažil si odpočinout, prostě se tak nějak dát do kupy. Když se zdálo, že už je to lepší, řekl jsem si, že bychom se zase mohli potkat, a tak jsem klasicky zašel do baru, ale neúspěšně. Zkusil jsem to i další den a další… Chodil jsem tam pak náhodně celý srpen a říkal jsem si, že je smůla, že se míjíme. Ale když se mi nepovedlo ho potkat, už jsem si říkal, že je asi po všem. Smiřoval jsem se s tím – přeci jen, zas tak dobře jsme se neznali, abych se kvůli tomu vyloženě hroutil. Spíš mě to mrzelo, ale už mě pomalu opouštěla i ta touha. Říkal jsem si, že mi stačí vzpomínka a půjdu dál. Nic velkého se nestalo.

Po několika týdnech jsem ale ulehnul s opravdu hrozným nachlazením. Byl jsem takový celkově malátný. Tehdy už jsem naštěstí byl znovu v Čechách, takže znáte to – mama hotel mi dost pomohl. (smích)

Tehdy jste s začal bát?

Ano. Ono když máte moc času a nemůžete se strašně dlouho zbavit nějakého táhlého nachlazení, ležíte a přemítáte, napadne vás leccos. Mě teda hodně nahlodala kamarádka, které jsem o Mnichově vyprávěl, a ta mě začala strašit, že takhle to začíná. Že HIV se prostě projeví až po několika týdnech a může to vypadat i jako chřipka. Musím říct, že mě pořádně vyschízovala.

Asi to myslela dobře… Nebo ne?

Ano, asi ano, ale i když jsem dělal, že jsem v pohodě, že to bude dobrý, nemohl jsem ten večer vůbec usnout. Pořád jsem nad tím přemýšlel. Nagooglil jsem si tisíc článků a zjistil, že test má smysl až za dva měsíce, nebo ideálně čtvrt roku. Čtvrt roku! Musím říct, že jsem tou dobu prožil asi nejhorší výkyvy nálad, co jsem kdy měl.

Manželství dvou gayů na Slovensku bylo „v rozporu se zákonem o rodině“. Nyní přišel převratný rozsudek, jenž jejich soužití uznává2. 11. 2022

Jak se to projevovalo?

Já o tom nechtěl s nikým mluvit. Styděl jsem se. Takže jsem dělal jakože nic. Ale po večerech jsem často googlil. Pořád jsem se pozoroval, hledal jsem podle internetu různé známky toho, že to mám. Někdy to byly i dost bizarní rady, ale cokoli, co poskytovalo co nejjednodušší, až babský přístup, mi pomáhalo, protože jsem měl dojem, že to mám trochu pod kontrolou – že si to můžu zjistit sám a hlídat si to. Došlo to tak daleko, že mi už i automatické reklamy na sociálních sítích házely hlavně léky a kondomy. (smích)

Šel jste nakonec na test?

Šel. Hrozně jsem se styděl. Měl jsem pocit, že když jdu po ulici, každý mě vidí, kam jdu a proč. Bylo to úplně šílený. V čekárně jsem málem omdlel a jak jsem zmatkoval, myslel jsem si, že ta nevolnost a točení hlavy je určitě taky příznak.

A jak to dopadlo?

Naštěstí dobře. Byl jsem negativní a v životě se mi tak neulevilo jako tehdy. Byl to nejhorší čtvrtrok mého života. Od té doby jsem úplně změnil život. Snažím se být zodpovědnější, někdy jsem s tím až trapnej. A pro jistotu jsem od té doby do Mnichova ani nepáchl! (smích)

Zdroj: Anonymní respondent, redakce