Postcovid, nebo pohlavně přenosná choroba? Mladík z Prahy se nyní stydí před svými spolužáky
Je ti skoro devatenáct a už v takto mladém věku říkáš, že jsi naprosto srovnaný a všichni o tobě vědí, že jsi gay. Kdy jsi prvně přišel s coming outem?
U mě to vlastně nebyl coming out. Jsem v tomhle asi trochu mimo, protože co si pamatuju, vždycky jsem byl jiný než ostatní kluci. A nikdy jsem se tomu extra nebránil. Takže když jsem si domů přivedl prvního kluka, rodiče to vůbec nezasáhlo. Byli v pohodě. Vlastně nás ani nenapadlo to řešit jako nějaké oznámení. Prostě se o to mně vědělo asi odmalička. Nevím, jak lépe to vysvětlit. (smích)
Už jako malý kluk jsi tušil, jak se věci mají?
Jako úplně malý jsem o tom až tolik nepřemýšlel, ale vlastně jsem to podvědomě věděl, to je pravda. Hrál jsem si jinak. Byl jsem hodně kreativní, klidný a uznávám, že občas trochu ukňouraný (smích). Kamarádil jsem se s holkama a třeba fotbal jsem zkoušel hrát jen proto, abych byl poblíž spolužáka, který se mi líbil. (smích) Vždycky jsem dělal tyhle hlouposti. Když se mi někdo líbí, snažím se jeho koníček zkoušet taky a tvářit se, že mě to bude bavit. Takhle jsem už začal hrát na kytaru, koupil jsem si hru na počítač a naučil se názvy postav té hry nebo jsem jeden čas chodil i do skauta. To bylo asi nejhorší rozhodnutí. Já, který nesnáším túry, komáry, stanování… Ale ten kluk se mi fakt hodně líbil! (smích)
Tomu říkám poctivá příprava! Vyšlo to s některým z nich?
Většinou ne. (smích) Třeba ten kluk ze skauta, to byl jenom trapas. Našel si holku a já si přiznal, že celé to skautování je mi vlastně velmi nepřirozené a s oddechem jsem to vzdal. (smích) Myslím, že tuší, že se mi líbil, ale naštěstí měl dost empatie na to, aby to nerozmazával.
Takže máš tak trochu smůlu na heterosexuály?
Přesně! To se vždycky buším do hlavy! Ale ono je to i tím, že já třeba moc gayů dlouho neznal. To až třeba teď, kdy už jsem plnoletý, můžu chodit do baru, a tak.
Předtím jsem byl hodně uzavřený ve stálých kolektivech. Taky chodím na školu, kde v mém ročníku je jen jeden další kluk taky gay. Ale mezi námi žádná jiskra nepřeskočila. Ono to není tak, že sotva potkáme dalšího gaye, že se hned zamilujeme, jak si někdo asi myslí. (smích) Je to fajn kluk, neříkám, že ne, ale není pro mě.
Do doby, než jsem byl dospělý a rodiče mě večer začali pouštět na dýl, tak jsem jen znal spíš gaye po internetu. Byl dost omezený výběr.
Kde jsi poznal prvního přítele?
Právě na tom internetu. Bylo mi šestnáct. Hodně jsme si psali. Vlastně jsme si toho asi víc napsali, než řekli. (smích) Rodiče ho i poznali, bylo to v pohodě, ale nebylo to ono. I mamka mi řekla, že je to milej kluk, ale že se k sobě úplně nehodíme. Napřed mě to naštvalo, ale za pár týdnů jsem zjistil, že měla pravdu.
Vídáte se ještě?
Už jsem ho dlouho neviděl… Jen vím z jeho sociálních sítí, že někoho má a vypadá spokojeně. Přeju mu to.
Měl jsi někdy nějaké problémy po té sociální stránce? Nějaká šikana pro tvou orientaci?
Vlastně ne. Naposledy se mi někdo smál někdy v první třídě, že jsem uplakánek, ale to jsem si zasloužil bez ohledu na orientaci. (smích) Myslím si, že jsem vždycky všude zapadl celkem dobře. Rád si dělám kamarády, myslím, že si umím popovídat s každým, kdo má zájem se trochu družit. Mám rád akce, rád si i něco zahraju. Nejsem sice extra sportovec, ale když jde o srandu, dám do toho všechno, byť to není moc. (smích) Jak říkám, dlouhodobě jsem nikdy neměl pocit, že je něco špatně.
Myslíš si, že máš štěstí na kolektivy?
Možná. Ale možná je to i mou povahou. Jsem sangvinik a pohodář. Nicméně si i myslím, že naše generace už je připravenější na diverzitu. Lidi, co jsou třeba jen o deset let starší, si asi ve škole užili narážky na to, že je někdo gay. Ale u nás už se to moc nenosí. Aspoň teda v mojí škole to tak je. Všichni to berou jako normální věc. Možná sem tam nějaký nekňuba je homofobní, ale to si táhne třeba z rodiny nebo má sám svoje problémy, tak si to vylívá na jiných. Ale systémově si myslím, že v tomhle jsme fajn generace, jestli se tomu tak dá říct.
I tak jsi ale dospěl k poměrně velkému zklamání. O co šlo?
Ano, to je pravda. Hodně mě to mrzí. Já jsem poslední měsíce měl nějaké zdravotní problémy. Byl jsem unavený, bolelo mě břicho, a tak. Nemohl jsem se toho zbavit. Nenašli mi nic, proč by se mi to mělo dít. Postupně jsem došel spolu s panem doktorem k tomu, že je to postcovid. Že to prostě mám po nákaze a že budu muset odpočívat, starat se o sebe, jíst vitamíny a tak a počkat, až to přejde.
Nicméně mezitím jsem se svěřil několika spolužákům. Jak říkám, jsem dost sdílný. Přišlo mi v pohodě lidem říct, že mi není dobře. Nikdy jsem nebyl z těch, kdo by jako hrdinové tvrdili, že jsou v pohodě, i když nejsou. Tak jim to tak říkám a pak začala taková divná diskuze…
Co říkali?
Jakože nechápou, že je mi pořád špatně. Že to pro mě musí být těžký. To bylo milý, že viděli, že mě to trápí a nemůžu se toho zbavit. Ale pak slyším, jak jedna spolužačka řekla něco jako, že: „A není to tím, že jsi gay? Mohl jsi od někoho něco chytit.“
Prosím?
Slyšíte dobře. Myslela to tak, že by se měla brát v mé diagnóze v potaz moje orientace. Že třeba mám pohlavně přenosnou nemoc. Zůstal jsem na ní hledět a pak jsem řekl něco jako, že to si nemyslím.
Bylo vidět, že někomu je trapně a mlčí, ale bylo i pár lidí, co se mě ptalo, s kým jsem co v poslední době měl… Byla to hrozně divná situace a nebylo mi v ní vůbec dobře.
Cos udělal?
Zpětně si říkám, že jsem se měl bránit víc. Ale v ten moment jsem jenom sledoval, jak to začali řešit. Až později jsem si zašel za tou spolužačkou a řekl jí, že mi to přišlo nevhodný. Omluvila se mi, že to nemyslela urážlivě, ale chtěla pomoct. Nicméně pro mě z toho leze to, že i když jsou to lidi, kterým gayové nevadí, stejně mají v sobě některé předsudky, které sem tam vyjdou na světlo. A musím říct, pak je to opravdu nepříjemné. Od té doby jsem s nikým svoje zdraví neřešil. Už se necítím dobře při té diskuzi a trochu se stydím. Pro ně to bylo obyčejné povídání, ale pro mě opravdu zlomový moment, který asi nezapomenu.
