„Kvůli fimóze svůj penis nenávidím,“ popisuje muž, jenž kvůli potížím s předkožkou podstoupil obřízku. S následky se potýká stále
Patriku, můžete popsat, jak se projevovaly vaše potíže předtím, než jste došel k závěru, že trpíte stavem označovaným jako fimóza?
Já jsem vlastně zpočátku nevěděl, že mám nějaký problém, který by bylo možné lékařsky pojmenovat. Že to tak skutečně je, mi naznačil až jeden z mých bývalých partnerů – ten mě upozornil, že není normální, když nedokážu stáhnout předkožku a odhalit tak žalud. Bylo mi tehdy ani ne dvacet, takže jsem se nějakým sexuálním zdravím v té době rozhodně nezabýval a ani mě nenapadlo nad tím přemýšlet. Nakonec jsem díky hledání na internetu zjistil, že pro tu situaci skutečně existuje i pojmenování – fimóza. A dokonce že se léčí, teda spíš operuje. To mě, po pravdě, celkem vyděsilo. Nemůžu říct, že by můj předcházející sexuální život byl nějak… no, omezený. Občas došlo na nějakou mírnou bolestivost, ale říkal jsem si, že to přece nebylo nic tak hrozného, abych si v dospělosti šel nechat udělat obřízku.
Co vás nakonec přesvědčilo?
Čas. Ale ne, že bych o tom nějak víc přemýšlel nebo si toho víc nastudoval. Postupně jsem si totiž toho problému začal víc všímat a měl jsem pocit, že se to zhoršuje. Jako by ta kůže byla postupem času pevnější a to přetažení šlo čím dál hůř. Trvalo to víc jak deset let od doby, co jsem došel k závěru, že mám fimózu, než jsem se před dvěma lety rozhodl, že to zkusím vyřešit.
Takže jste se rozhodl obřízku podstoupit?
Přesně tak. Nejprve jsem dostal na předpis nějaký krém, ale nepomohlo to. Nakonec mi lékař řekl, že nejvhodnější bude obřízka. Dost jsem se toho bál, i proto, že je okolo toho zákroku hodně kontroverzí. Byl jsem ale ubezpečován, že v mém případě je to jiná situace, když mám kvůli fimóze konkrétní problémy. Ten zákrok jako takový probíhá ambulantně, vlastně by se mohlo zdát, že to není žádná velká věc. U mě se ale asi sešlo všechno špatně. Jen když si na tu operaci, pokud se to tak dá nazvat, vzpomenu, tak se začnu klepat. Opravdu to nebyl hezký zážitek. Navíc se mi nevyhnuly ani pooperační komplikace. Takže i když ten zákrok sám o sobě není nijak náročný, mně se rána špatně hojila a dostala se do ní infekce. Byla to hrozná bolest, která mě v podstatě na několik týdnu úplně paralyzovala. Normálně bych řekl, že přesně v té době jsem začal svůj penis doslova nenávidět.
Minimálně o pooperačních bolestech by ale bylo možné předpokládat, že časem odeznějí…
Samozřejmě, že vše se nakonec zahojilo. Ale já mám v hlavě už nějaké varovné světlo. Před tou operací už pro mě sex nebyl úplně příjemný. Začal jsem kvůli tomu narážet i ve vztazích, to člověku na psychické pohodě moc nepřidá. Pak se k tomu přidal ten zákrok a následná bolest. Když vám něco způsobuje takové přetrvávající problémy, tak se to podvědomě snažíte vytěsnit. To v mém případě znamená prostě penis ignorovat.
To znamená, že jste rezignoval na sexuální život?
Pokud před tou operací nebyl můj sexuální život zrovna ideální, tak po ní můžu říct, že není žádný. I když jsem si pak párkrát s někým vyrazil, jakmile to začalo směřovat k sexu, šlo to do háje. Roztřásl jsem se hrůzou, že budu muset můj penis jakkoliv použít. A tím to zhaslo.
S ohledem na to, že vám ještě nebylo ani čtyřicet, nebojíte se, že vám sex bude chybět?
Sex mi už chybí. A teď to nemyslím jen v té partnerské rovině, což mi samozřejmě chybí taky. Ale já mám problém i s masturbací. Okamžitě se mi vybaví ta bolest, všechny ty problémy, je to jako bych v sobě měl nějaký blok. Neustále řeším, co kdybych na ten zákrok šel dřív – že to třeba mohlo být lepší. Nebo naopak že kdybych na něj nešel vůbec, minimálně by to nemuselo být tak hrozné. Obřízka se taky – v případě diagnostikované fimózy v dětství – obvykle provádí se souhlasem rodičů. Už jsem se i ptal mámy, proč to neřešila v době, kdy jsem byl malý. Prý se mnou u lékaře byla, ten ale údajně tvrdil, že problémy ustoupí. A je pravda, že do stavu, v jakém jsem byl před tou operací, jsem spíše postupně došel, takže asi v dětství to tak závažné nebylo, v dospívání jsem se stažením předkožky takový problém neměl. Nakonec ale hrabání se v minulosti mi teď asi nijak nepomůže, spíš řeším, jak se s tím vším vyrovnat a naučit se zase normálně fungovat, myslím i v té sexuální rovině.
Nenapadlo vás zkusit návštěvu terapeuta?
Terapeuta navštěvuji, podle něj jsem ve stavu, v jakém jsem, i proto, že jsem měl pooperační problémy. Že je to celé pro mě určitý typ traumatu, které potřebuju zpracovat. Navíc se k tomu přidává ještě to, že jsem gay. Představa, že nějaký jiný chlap si prohlíží můj penis a může ho porovnávat s tím svým, je pro mě vzhledem k tomu zákroku zatím naprosto nepřijatelná.
I když fimóza není mezi dospělými muži příliš častá, co byste na základě vlastních zkušeností doporučil těm, kteří se s touto diagnózou potýkají?
Určitě aby ty problémy řešili včas, myslím, že v tomhle případě platí to klasické: čím dřív, tím líp. Možná, že kdybych šel k lékaři hned, jak jsem zjistil, co mi asi je, nemuselo to dojít tak daleko. A taky jsem se víc jak deset let nemusel trápit kvůli přibývajícím problémům. Možná, že bych nakonec skončil v té samé situaci, jako jsem teď, ale mohl jsem ji mít vyřešenou mnohem dřív. A ne být teď sám, bez partnera a řešit, že představa sexu je pro mě podobně lákavá jako pro někoho třeba návštěva zubaře…
