
„Podstoupit vasektomii bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Přátelé mi závidí tu odvahu,“ tvrdí Jiří. Co ho k jeho rozhodnutí vedlo?
Vasektomie obecně nepatří mezi hojně diskutovaná témata, a to i proto, že z hlediska četnosti jejího provádění byla dlouhou dobu skutečně na okraji zájmu. Přesto v posledních letech zájem o ni roste. Kdy ses o podstoupení sterilizace začal zajímat ty?
Už je to pár let zpět, bylo mi těsně po třicítce a ještě nebylo na vzestupu to klimatické hnutí. (smích) Je fakt, že v době, kdy jsem o tom, že bych si vasektomii nechal provést, začal uvažovat, o ní nikde moc slyšet nebylo. Vždyť proč by se chlap dobrovolně zbavoval plodnosti, že? (smích) Mě ale těch důvodů napadala spousta. A to v rovině ryze osobní. Přelidněnost planety a všechny ty společenské nejistoty, kterými se dnes někteří právě v téhle souvislosti ohánějí, to jsou podle mě spíš zástěrky. Takový alibismus, který hezky vypadá, když se někdo snaží ospravedlnit vlastní hluboce niterní rozhodnutí. Než vysvětlovat vlastní motivy, je lepší tajemně se usmívat a říkat: „dělám to pro planetu“…
Tebe tedy k tomu, že ses pro podstoupení vasektomie rozhodl, vedlo co?
Po pravdě řečeno, byla to celá řada různých faktorů. V prvé řadě jsem nikdy neměl nijak blízký vztah k dětem. Nemám k nim vlastně vůbec žádný vztah. I proto mi početí dítěte v podstatě odjakživa připadalo jako ten nejpitomější nápad na světě. Už když jsem studoval, viděl jsem před sebou nespočet různých možností, které se mi nabízejí. Poznávat svět, zkoušet nové věci. A taky jsem už tehdy chápal, že život je příliš krátký na to, abych to vše mohl stihnout a zároveň mít rodinu a starat se o dítě. Nemluvě o těch nákladech… (smích)
Pravda, děti jsou skutečně „drahé“, zároveň péče o ně vyžaduje čas, trpělivost. Drtivá většina rodičů ale zároveň tvrdí, že tato „investice“ se každému tisíckrát vrátí. To jsi nikdy nezvažoval?
Ale jo. Jenže ti rodiče se taky nad těmi dětmi rozplývají a nějak je ta péče o ně nakonec naplňuje. Moje sestra má dvě děti. Občas s nimi nějaký ten čas strávím. Nejsem žádný nelida, ale že bych se v tu dobu cítil nějak na vrcholu blaha, to ne. Prostě jsem už někdy po té vysoké byl skálopevně přesvědčený, že děti nejsou nic pro mě. A navíc jsem taky docela velký pragmatik, který rád drží otěže vlastního života pevně v rukou.
Jak to myslíš?
Možná budu znít teď paranoidně, ale fakt jsem se setkal s pár příběhy, kdy chlapi dojeli na určitou vypočítavost svých partnerek. I když se domluvili, že na děti ještě není čas, ty ženy otěhotněly. V jednom případě to bylo prostě proto, aby si ji můj známý vzal, ve druhém pak milé dámě nešlo o nic jiného než o zajištění skrze dítě. Aby si teď někdo nemyslel, že jsem chlápek, co nesnáší ženy (smích)... Fakt je, že mám rád pořádek a jednání na rovinu. A na druhou stranu jsem si taky vědom těch rizik, která podstupují ženy. Žádná antikoncepce není stoprocentní. Nemluvě o tom, že její užívání asi taky není pro tělo úplně skvělé. To s vasektomií jsou ale pravidla hry jasná.
Jak na tvé rozhodnutí reagovali tvoji blízcí – pokud jsi je s ním tedy seznámil…
Jasně, není to věc, kterou vykládám na potkání. Ale zejména mezi přáteli – muži jsem se dočkal až neobvykle velké podpory. To by ses možná sama divila. Někteří z nich mi i přiznali, že kdyby na to sebrali odvahu a prosadili si to u protějšků, šli by do toho taky. Trošku problém s tím měla máma – kvůli vnoučatům. Ale mám naštěstí tu sestru, od které už máma vnoučata má, takže se s tím nakonec smířila. Táta jen mávnul rukou s tím, že je to můj život.
Pokud vím, tak žiješ s přítelkyní. Co na tvoje rozhodnutí říkala ona?
Nic. (smích) Já jsem vasektomii podstoupil ještě předtím, než jsme se seznámili. I když by se mohlo zdát, že to pro hodně žen bude problém, já jsem s tím „narazil“ jen dvakrát, kdy pro ty ženy představa, že vztah by neměl to „logické“ rodinné vyústění, nebyla přijatelná. S mojí stávající partnerkou mě seznámil kolega z práce s tím, že o ní věděl, že děti taky nechce. Takže nebylo moc o čem diskutovat. V podstatě sdílíme podobnou životní filozofii.
Nebojíš se, že si to přítelkyně třeba přece jen časem rozmyslí?
Beru život tak, jak přichází. Oběma se nám blíží čtyřicítka. Pokud by někdo mluvil o těch pověstných biologických hodinách, které ženám tikají, tak jí asi tikají už hlasitěji. (smích) Minimálně zatím se to ale nijak navenek neprojevuje. Žijeme tak, jak chceme, nic nás neomezuje a jsme spokojení. Kdyby si to partnerka rozmyslela, nic s tím nenadělám, ale ani jí to nebudu rozmlouvat. Já jsem si do svého rozhodnutí taky nenechal mluvit. Každý bychom měli mít možnost svobodné volby.
A nepřemýšlel jsi ty sám o tom, že bys třeba někdy později mohl svého rozhodnutí litovat?
Já jsem tohle všechno zvažoval ještě před tím zákrokem. To je ostatně nezbytné. Ale ono je to stejné jako s jinými životními rozhodnutími, která prostě musíš udělat a pak už je nemůžeš vzít zpátky. Doteď jsem ničeho nelitoval a jsem přesvědčený o tom, že podstoupit vasektomii bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. A kdyby tě zajímalo, jestli jsem si nechal zmrazit sperma, což je doporučováno, tak ne. Prostě jsem si tím rozhodnutí byl – a stále jsem – absolutně jistý.