Posilování, běh či cvičení jsou vynálezy moderní společnosti, navíc spojené s řadou mýtů. Proč bychom se měli hýbat spíše jako naši předci?
Pohybu (nebo lenosti) zdar!
To, že začneme hubnout, více se hýbat, změníme jídelníček apod. – to jsou běžné sliby, které obvykle dáváme sami sobě. A ačkoliv nejklasičtějším obdobím pro bilancování o hmotnosti je příchod nového roku, ke změně režimu vybízí každoročně i příchod jara. To se většině lidí hlavou honí potřeba zhubnout, rozhýbat ztuhlé svaly, vytvarovat tělo. Jenže bez ohledu na všechny smělé plány je jejich osud nezřídka již předem zpečetěn – po týdnu či dvou se odhodlání začne měnit v pohodlnost a mnozí se od sportovní (hyper)aktivity opět vrátí ke své zcela nesportovní lenosti.
Ačkoliv tedy i díky docela silné mediální masáži prakticky každý ví, že cvičení prospívá zdraví, jen málokdo dokáže dodržet byť minimální rozsah pohybu doporučovaný většinou odborníků, tedy alespoň 150 minut fyzické aktivity týdně. A možná je na vině právě všeobecný diskurs, kterým je aktuálně cvičení opředeno. Jaké jsou tedy největší mýty o cvičení, které (možná) stojí v cestě našemu udržování kondice?
Cvičení je „normální“
Termín „normální“ je obecně značně problematický, jelikož nikdo neví, kdo, kdy a proč vlastně určitou normu nastavil. Ovšem pokud někdo o cvičení tvrdí, že je „normální“, tak je podle profesora evoluční biologie z harvardské univerzity, Daniela E. Liebermana, docela na omylu. Jak totiž Lieberman upozorňuje, cvičení je velmi moderní chování, které našim předkům rozhodně nebylo vlastní.
Po celé dlouhé miliony let byli lidé fyzicky aktivní pouze ze dvou důvodů – když to bylo bezpodmínečně nutné, nebo jim to přinášelo radost. První případ se vztahoval k zajištění jídla a dalších prostředků nutných k přežití. V případě druhém se pak jednalo prostě a jednoduše o zábavu – hry, tanec, rozvoj dovedností. Ovšem představa, že naši prapředci v době kamenné každé ráno před zhltnutím toastu s avokádem oběhli dvacetkrát jeskyni nebo že zvedali v každé ruce desetikilový kus kamene prostě jen proto, aby jej zvedli a vyrýsoval se jim biceps, je na míle vzdálená realitě. Takže cvičení rozhodně není normální – normální je fyzická aktivita, kterou ovšem většina z nás běžně provozuje. A právě na ni je namístě se soustředit, pokud člověk o motivaci udržet se v kondici přišel nebo jednoduše ví, že cílený sport/hubnutí prostě není nic pro něj.
Zdroj: Giphy
Snaha obejít námahu znamená lenost
Možná podobné dilema řešíte denně – jet výtahem, nebo se vydat vzhůru po schodech? A možná, že výsledek dilematu je také každý den naprosto stejný – nastoupíte do výtahu. Znamená to ale, že jste líní? I v tomto případě lze hledat paralely v časech dávno minulých, v nichž sice výtahy neexistovaly, ovšem onen instinkt „ulehčit si život“ byl rozhodně přítomen. Fyzická aktivita se totiž pojí ke spalování kalorií – kterých ale ne vždy musí být dostatek. Pokud jsou omezené zdroje potravy, každá zbytečně vynaložená kalorie je prostě plýtváním. A jelikož naši předci usilovali zejména o přežití (své i rodové), logicky se vyhýbali také námaze, která byla z jejich perspektivy zbytečná – a to včetně cvičení. Pokud jste se tedy doposud trápili tím, jací jste lenoši, když upřednostňujete pohodlí před námahou, změňte přístup – jedná se totiž o zcela přirozený instinkt, který je člověku vlastní a je docela těžké jej překonat.
Sezení je nové kouření
O tom, jak škodlivé je kouření pro lidské zdraví, se už všeobecně ví. Nyní – v době, kdy lze docela bez nadsázky mluvit o tažení proti kuřákům – se však zdá, že podobný zabijácký potenciál má i sezení. Tedy, minimálně někteří tvrdí, že dnešní životní styl, kdy lidé převážnou většinu dne sedí, je vlastně „smrtelný“ a sezení škodí zdraví podobně jako cigarety. I to je ale omyl.
Dnešní populace – minimálně ta západní – denně sedí přibližně 10 hodin, což je podle Liebermana obdobné množství času, jaké sezením trávili někdejší „lovci a sběrači“. To, v čem tkví dnešní problém, je spíše to, že lidé nesedí správně – a to nejen vzhledem ke správné pozici, ale také s ohledem na nutnost sezení pravidelně přerušovat alespoň drobnou aktivitou (ideálně cca každých 30 minut). Díky tomu se aktivuje metabolismus a tělo je v lepší kondici. Platí také, že ti, kteří sedí celý den v práci, by svůj volný čas měli trávit aktivněji. V každém případě ale židle/gauč/křeslo není žádný „smrticí nástroj“…
Zdroj: Giphy
Chůzí se nehubne a běh ničí kolena
Chůze a běh, což je dvojice docela běžných a člověku přirozených pohybů, jsou také opředeny četnými mýty. A ty není ani třeba vyvracet pomocí historického exkurzu. V případě chůze si mnozí myslí, že se jedná o neefektivní způsob shazování kil a preferují pobyt v posilovnách. Ovšem existuje i opačný náhled na věc, dle nějž (pokud člověk nebojuje s morbidní obezitou) je nejefektivnějším způsobem, jak zapracovat na své kondici, právě změna jídelníčku a pohybová aktivita v podobě lehkého cvičení – třeba právě svižné chůze. A co se týká běhu – ano, určité riziko se k němu pojí, nesouvisí ale s opotřebením kloubů (kolena totiž nefungují stejně jako tlumiče u vašeho auta, takže při jejich zátěži není nutné následně vyrazit „do servisu“…). Jediným problémem mohou být zranění kolen např. při pádu apod. Jinak ale platí, že chůze i běh naopak kolenům prospívají a jak naznačuje i mnoho odborných studií, právě v případě běžců je nižší pravděpodobnost vzniku osteoartrózy kolene.
Cvičení = záruka zdraví?
I když ve dnešní společnosti panuje určitá představa, že cvičení zaručí dobré zdraví, není tomu tak. Pravdou ale je, že kvůli nedostatku fyzické aktivity je člověk zranitelnější a náchylnější ke vzniku řady onemocnění, a to jak fyzických, tak i duševních. Jednoduše řečeno, lidské tělo potřebuje fyzickou aktivitu, které v moderním životě ubývá, a právě proto lidé cíleně cvičí. Míra vyvinuté pohybové aktivity sice přímo neovlivní vznik řady chorob, ale i několik málo pravidelných pohybových aktivit může docela značně zpomalit stárnutí organismu a obecně vznik mnoha nemocí spojených zejména s narůstajícím věkem. A pokud je typ pohybu zvolen správně, může to být i docela zábava…
