Speciální daň z frappuccina? Milovníci čaje vyhlásili válku jiným populárním nápojům. Rozhodující roli má hrát složení
Těžká frappuccinová mise
Tento bestiální výtvor nejspíš znáte jako „frappuccino”, což je zcela vymyšlený výraz, který vznikl smícháním slov frappé a cappuccino, z čehož se každému kolemjdoucímu Italovi dělá mdlo.
Poté, co jsme s kamarádkami pořídily jednu až deset fotek s kelímkem frappuccina v ruce, jsme se pustily do konzumace. Respektive jsme se o ni aspoň snažily, protože každý, kdo se pokoušel vypít frappuccino, ví, že ve dvou třetinách se z toho stává prakticky nesplnitelný úkol. Připomíná mi to situaci Bruce Bogtrottera s čokoládovým dortem. A stejně jsme se to nikdy nenaučily.
Neuškodilo, ale mohlo by!
Frappuccino mi nikdy nic neudělalo. Netrpím tím, že by mě „honila mlsná”, ani ve mně neodstartovalo celoživotní posedlost mléčnými koktejly, i když se občas rozloučím s 30 librami, abych si za ně jeden koupila u Five Guys. Přesto je na frappuccinu něco tak zásadně špatného, natolik ne-britského, že se mi hnusí od chvíle, kdy se mi konečně plně vyvinul čelní lalok (loni, díky za optání).
Naštěstí to vypadá, že vláda má stejný názor. Ministři zveřejnili své návrhy na novou verzi daně z cukru, která by zavedla novou hranici pro nejsladší sladké nápoje, například ty s více než 10 gramy cukru na 100 mililitrů.
Nápoj z Itálie? Ani náhodou
Poprvé by se tak daň z cukru mohla vztahovat i na mléčné koktejly, sladké kávy – a v neposlední řadě i na frappuccino. Bylo načase, vzhledem k tomu, že některá frappé a frappuccina obsahují více cukru, než kolik činí celková doporučená denní dávka cukru pro dospělého člověka (nechme stranou, na jaké spotřebitelské skupině se to testovalo).
Pro mě je to skvělá zpráva. Frappuccino je jednou z mála potravin z dovozu, která Británii přitížila. Může zůstat v zemi, která ho vynalezla. Což – pokud jste měli nějaké pochybnosti – je Amerika, a rozhodně ne Itálie.
Nejde o vynález ze Starbucks
Koncept frappuccina vymyslel Andrew Frank, marketingový ředitel společnosti Coffee Connection, v roce 1992 – poté, co generální ředitel George Howell pověřil své zaměstnance, aby vymysleli způsob, jak udržet prodej kávy v letních měsících.
Společnost Starbucks pak v roce 1994 koupila společnost Coffee Connection a odkoupila práva na slovo „frappuccino“ i se všemi jeho smetanovými a sladkými konotacemi. Od té doby se z tohoto nápoje stal lukrativní gigant, jehož hodnota se do roku 2012 odhadovala na 2 miliardy dolarů.
Všechno tohle –velikost, peníze, sladkost – je tak nestydatě americké, až se trochu stydím, že se frappuccino dokázalo prosadit i ve Velké Británii. Měli bychom být proti takovým věcem. Prostě se nehodí do naší kultury.
Extra sladké, extra americké
Podle mě se frappuccino pije výhradně v SUV na cestě z jedné průmyslové zóny, kde se nachází Taco Bell, do druhé průmyslové zóny, kde je Chick-fil-A. Náramně se hodí k vypouklým cestovním kelímkům od značky Stanley – k těm, které Američané nosí společně s kapsou na svačinu, pouzdrem na mobil a náramkem, na který se dají připevnit různé nezbytnosti, aby se nemuseli tahat s taškou přes města, kde se nedá chodit.
A co je vůbec nejhorší? Frappuccino vyšlapalo cestu podivnému výmyslu, který se proslavil jako „babyccino“ pro vaše děti nebo „puppaccino“ pro vaše psy (netuším, jestli se nějak liší jejich složení, Starbucks by v mých očích vlastně stoupl, kdyby tam rozdíl nebyl).
Zdroj: Giphy
Takže do toho, státní pokladno, zdaň Big Frap. Klidně se ho zbav úplně. Pro zemi to bude slavný den. Děti si stejně najdou nějakou jinou, rádoby dospělou divnost, do které se zblázní. Možná, že yorkshirský čaj zažije svoji velkou chvíli a britský obchod s čajovými sáčky bude vzkvétat.
Najde se jen málo věcí, co ve mně vzbudí reakci „moje země, moje pravidla“, ale tohle je jedna z nich. Frappuccino musí pryč.
© The Standard Ltd
Pro The Standard připravila Maddy Mussen.